Zdenek Merta

Setkání s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou
„Laterna magika je paradoxní spojení experimentu a konzervativizmu“

Dne 6. ledna 2017 se v promítacím sálu Národního filmového archivu na Žižkově uskutečnilo natáčení videorozhovoru s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou.

Autor hudby k desítkám filmů a televizních inscenací po studiích hry na varhany a kompozice na pražské Státní konzervatoři absolvoval HAMU v oboru kompozice. Jako klávesista působil nejprve ve Skupině Františka Ringo Čecha, poté jako kapelník Kardinálů. Složil hudbu k písním Hany Hegerové, Evy Pilarové, Zory Jandové ad. Byl spoluproducentem prvního českého nastudování Mše Leonarda Bernsteina. Pro řadu divadelních scén zkomponoval opery, operety a muzikály. Aktuálně je jeho domovskou scénou Městské divadlo v Brně.

Dne 9. února 1995 měl premiéru multimediální balet Casanova v režii Juraje Jakubiska, k němuž Zdenek Merta složil hudbu. Inscenace byla na repertoáru Nové scény Národního divadla osmnáct let. Derniéru měla 26. října 2013. Právě kolem práce na hudbě ke Casanovovi se točil videorozhovor, ve kterém však zazněly i zajímavé postřehy a vzpomínky Zdenka Merty nejen na minulost Laterny magiky.

Zdenek Merta byl u vzniku ambiciózní inscenace Casanova od samého počátku, protože se s režisérem Jurajem Jakubiskem přátelil a oba tvůrci tak byli v úzkém kontaktu. Při přípravách Casanovy se střetly různé představy tvůrců, „nikdo ale neřešil, jak tyto všechny představy zkompletovat“. Choreograf Jean-Pierre Aviotte svou choreografii předpřipravoval na zcela odlišnou hudbu, komunikaci navíc ztěžovalo, že neuměl anglicky. Práce na Casanovovi byla pro Zdenka Mertu velmi mimořádnou a silnou zkušeností. Specifičnost vícesložkové Laterny magiky jej naučila komunikovat, „znát názory svých spolupracovníků, přemýšlet víc do hloubky a předpokládat víc“. Jednotícím charakterem hudby ke Casanovovi byl velký zvuk. Paradoxně byla reprodukovaná hudba k inscenaci pouštěna potichu, aby návštěvníky nerušila. Zvukaři však příkaz, aby intenzita hudby měla nízkou úroveň, porušovali. Hudbě v Laterně by podle skladatele prospělo, pokud by vznikala s mnohem větším předstihem a výrazně více se na ní stavělo: „Myslím si, že výsledky některých představení by byly mnohem lepší, kdyby se řídily trošku víc intuicí a něčím abstraktním, jako je hudba.“

Jako dítě byl Zdenek Merta uchvácen Revue z bedny. Ovšem když v 80. letech chodil na všechny premiéry divadel, která chtěla vypovídat o tehdejší době, Laterna magika mezi ně nepatřila, protože byla uměním pro umění. Skladatel v rozhovoru zmiňuje obrovskou sílu značky Laterny magiky, která byla cizinci hojně navštěvována, ale zároveň byla odkloněna od skutečného světa. Hovoří o paradoxním spojení experimentu a konzervativizmu. Bylo sympatické, že Laterna měla svobodu a dělali v ní vynikající tvůrci. Z Laterny se však stala instituce, která potřebovala zaujmout široké publikum ze zahraničí, přičemž ale podle Mertova názoru zároveň chtěla pokračovat v experimentech: „Byl to částečně experiment a částečně estráda pro cizince.“ Technokracie postupně dovedla Laternu magiku k tomu, že ztrácí chuť divadla, kde „krev, pot a slzy“ tvoří herecký výkon.

Ukázka rozhovoru se skladatelem Zdenkem Mertou

Měl jste ke Casanovovi k dispozici libreto nebo technický scénář? Nebo jenom nějaké teze?
Scénář do značné míry vznikal průběžně a zároveň s hudbou. Domnívám se, že i některé věci byly ovlivněny našimi debatami s Jurajem Jakubiskem. Protože já s ním tehdy trávil opravdu hodně času a mluvili jsme o tom. Hrál jsem mu nějaké věci, on si taky vybíral, něco zahodil… Vzpomínám si, že jsem mu jednou zahrál omylem něco, co k tomu vůbec nepatřilo, a on řikal: „Jéžiš, tohleto chci, to je ono, pročs mi to neukázal?“ A mě skutečně nenapadlo, že by se to tam nějakým způsobem hodilo, a pak to tam mělo výraznou roli. Ale ani nevím, jestli jsem někdy nějaký scénář četl, protože jsem v tom byl zainteresován od vzniku. Určitě byl na začátku nějaký scénosled nebo podobný plán, který se víceméně dodržel, ale to bych si vymýšlel.

Kde se hudba ke Casanovovi nahrávala?
Ve Smečkách. Dělali ji částečně Mario Klemens a částečně Vladimír Válek [pozn. dirigenti]. To znamená, že byla v dobrých rukou. A mne to zajímalo, takže ode mě byla práce, řekl bych, přinejmenším poctivá. Měl jsem na to dost času i chuti a byl jsem ve velmi dobrém rozpoložení. Mimochodem, myslím si, že to cédéčko samo o sobě je slušné a že dokonce má i význam svébytné hudby. Ona ta hudba samozřejmě vznikla před představením. Juraj mi vyprávěl, protože je to jeho příběh, jeho téma, minipříběhy, jak to chce stavět, a já jsem napsal hudbu, kterou jsem částečně předváděl na demosnímcích, ale už ty demosnímky byly dělané tak, aby zněly přibližně tak, jak bude znít nahrávka, aby představa ostatních byla co nejlepší. A Jean-Pierre Aviotte [pozn. autor choreografie Casanovy] na ty demosnímky stavěl choreografie. To bylo velmi problematické, protože on měl samozřejmě nějakou představu a udělal spoustu čísel na pomocné hudbě. Což se často dělá třeba ve filmu, režiséři ji tam dávají…

Mně to nějak zvlášť nevadí, přestože někdo to nesnáší. Je samozřejmě problém, když si lidi zvyknou na nějakou hudbu, a to většinou bývá hudba jako Mozart nebo Šostakovič, tedy žádní moulové, abych tak řekl. Takže překonávat to je nerovný boj, to nejde. Ale většinou se to dělá s tím, že to bude jinak. Ale Jean-Pierre byl do toho částečně zamilovaný a částečně na tom udělal tu práci, takže pro něho bylo velký problém vůbec skousnout, že tam bude jiná hudba. Nakonec jsme se domluvili, protože jemu se to podle mého názoru taky líbilo, aspoň se tak tvářil. Zbylo tam jedno číslo, krásně postavené, Koncert E dur J. S. Bacha. Chápal jsem, že je to na místě, protože lepší hudbu než Bach nenapíšu. Dělal jsem to velmi rád. Dodneška mám k té hudbě velmi dobrý vztah.

Editovaná ukázka rozhovoru Jana Černíčka se Zdenkem Mertou z 8. listopadu 2016. Originální zvuková nahrávka i její neredigovaný přepis jsou uloženy ve Sbírce zvukových záznamů NFA.