Rozhovor s badatelkou Zuzanou Černou

„Pro mě to byla úplně čerstvá zkušenost“

Zuzana Černá v týmu projektu Laterna magika spolupracuje na historickém výzkumu, konkrétně má na starosti rozhovory orální historie s lidmi, kteří působili či působí v Laterně magice. Při studiu filmové vědy na FF UK se věnuje výzkumu očistných a retribučních procesů v české kinematografii po druhé světové válce. Mezi její četné aktivity patří také práce na festivalech FEBIOFEST, Zlatý voči či Film Sokolov. Hovořily jsme o tom, kolik rozhovorů vzniklo, jakým způsobem se Zuzana připravuje, a také kdo vlastně jsou pamětníci, s nimiž rozhovory vede.

Na čem v rámci projektu Laterna magika pracuješ? Co se uskutečnilo a co je v plánu?
Měla jsem na starosti rozhovory orální historie s osobnostmi Laterny magiky. Především rozhovory s tanečníky, s managementem a technickou složkou Laterny. Také jsem dělala rozhovor se střihačem Aloisem Fišárkem. Na tuto práci jsme tři, kromě mě jsou to kolegové Jan Černíček a Jan Trnka. Vše zastřešovala a také některé z rozhovorů dělala Maruška Barešová , která se v Oddělení kurátorů NFA specializuje na orální historii. Kolega Honza Trnka se zabývá scénáři, takže točil se scenáristy a režiséry. Honza Černíček se zabývá hudbou, dělá tedy rozhovory se skladateli a hudebníky. Většina rozhovorů se odehrávala během loňského roku, některé ještě na konci roku 2016.

Celkově jde o kolik rozhovorů?
Celkově by to mělo být kolem šedesáti rozhovorů. Ale pamětníků, které jsme měli vytipované, bylo mnohem víc. Každý narátor nám dává tipy na další zajímavé lidi. Není v našich možnostech všechny obsáhnout, ale snažili jsme se udělat průřez profesemi včetně těch, které nejsou tolik vidět. Snažili jsme se také, aby byly zastoupeny osobnosti napříč celým obdobím od vzniku Laterny až po její současnost. Realizovala jsem dvacet osm rozhovorů, teď mám před sebou poslední.

Zmínila jsi střihače Aloise Fišárka, se kterými dalšími osobnostmi spjatými s Laternou magikou jste měli možnost mluvit?
Za sebe mohu namátkou zmínit například paní Valentinu Thielovou, která se jako konferenciérka účastnila prvních představení Laterny Magiky na EXPO 58 v Bruselu a dodnes dokáže odříkat svůj text i ve vlámštině. Zpovídala jsem ale i další z konferenciérek Laterny – paní Zdenku Procházkovou nebo Jaroslavu Panýrkovou – a k dispozici jsme měli i dřívější rozhovor se Sylvou Daníčkovou. Z rané éry Laterny jsme také stihli zaznamenat velmi bohaté vyprávění tanečníka Pavla Veselého, který bohužel v lednu letošního roku zemřel. Sešla jsem se i se zakladatelem Černého divadla, panem Jiřím Srncem. Vydatné rozhovory o chodu Laterny se podařily s bývalým ředitelem Petrem Tošovským, se současným vedoucím uměleckého souboru Pavlem Knollem nebo s někdejší ekonomkou a tajemnicí technického souboru, paní Věrou Chachajovou. Cenné informace přinesla i paní Evženie Studničková, která pracovala v Laterně od 70. let jako inspektorka hlediště a diváci ji mohou na Nové scéně před představeními vídat dodnes. A mohla bych jmenovat spoustu dalších, každé interview je něčím jedinečné.

Kde se rozhovory nejčastěji odehrávají?
Setkání nejčastěji probíhají u narátorů doma či v jejich pracovním prostředí, např. v kanceláři. Důležité je, aby to bylo klidné prostředí, kde se bude narátor cítit příjemně. Častým místem pro rozhovory jsou také tiché kavárny nebo restaurace (ideálně co nejdále od hlučných kávovarů).

Je možné si již nyní poslechnout rozhovory nebo si přečíst jejich přepisy?
Rozhovory pořizujeme primárně pro účely výzkumného projektu Laterna magika a slouží jako jeden ze zdrojů informací pro naše badatele. Všechny nahrávky a přepisy jsou ale uloženy ve sbírce orální historie v NFA a případný zájemce do nich může nahlédnout v badatelně archivu po předchozím zažádání. Ukázky z některých rozhovorů lze ale najít i na webu projektu v sekci Příběhy pamětníků.

Jak se na rozhovory připravuješ?
Pro mě to byla úplně čerstvá zkušenost, protože jsem nikdy předtím rozhovory nevedla. Absolvovala jsem před lety stáž v Oddělení orální historie v NFA, kde jsem poslouchala rozhovory a přepisovala je. Nikdy jsem to ale nezkoušela sama, jen v rámci menšího cvičení ve škole. Hodně mi pomohla Maruška Barešová, která mi dala tipy, jak rozhovory vést. Četla jsem si k tomu literaturu a následně jsme s Maruškou, Honzou Černíčkem a Honzou Trnkou vypracovali okruhy otázek, na které je potřeba se ptát. Ty vychází z obecné osnovy, kterou používá Maruška při svých dalších rozhovorech o jiných tématech, ale jsou upravené právě pro potřeby Laterny magiky. K jednotlivým profesím každý z nás vytvořil relevantní body, jež se nám zdály vhodné vznést, poté co jsme si každý udělali rešerši ke své oblasti, kterou jsme zkoumali. Ale to byla standardní příprava jako na každý rozhovor orální historie. A pak si samozřejmě vždycky dělám rešerši před každým jednotlivým rozhovorem, abych zjistila, co má narátor za sebou, co všechno dělal v Laterně i mimo ni, a měla tak přehled o tom, s jakým člověkem se setkám. Vyhledávám si videa a rozhovory, abych věděla, co o sobě běžně vypráví. Abych věděla co čekat a uměla se na to napojit.

Je něco, co tě překvapilo?
Hodně záleží na konkrétním člověku a spousta věcí nejde ovlivnit. Vzhledem k mým zkušenostem s orální historií mě ale často v počátcích zaskočilo, když byl narátor nemluvný. Bylo pro mě hodně těžké navázat – v první chvíli jsem se zasekla, lekla a nevěděla jak reagovat. Co se týče Laterny magiky, po obsahové stránce mě při rozhovorech překvapilo, jak moc jsou někteří pamětníci, kteří zažili původní Laternu, s touto institucí svázáni. Je to pro ně opravdu jejich život. Schází se 20 let každý čtvrtek v hospodě a jsou velká parta. Dnes je to pro spoustu lidí možná trošku zapomenutá část Národního divadla. Pro ně je to ale velký kus života, a tak drží při sobě a stále se schází. Všichni na Laternu magiku myslí a snaží se zasadit o to, aby se udržela.

Jak je to nastavené věkově? Jak jste vybírali pamětníky Laterny magiky?
Snažili jsme se udělat průřez všemi generacemi a všemi profesemi Laterny, abychom mohli zaznamenat rozdíly, mezníky a přechody. Bylo pro nás tedy důležité dělat rozhovory také s lidmi, kteří působí v Laterně nyní. Ale většinou šlo o osobnosti, které jsou s Laternou spjaty delší dobu, jako je např. Pavel Knolle, jenž v Laterně působil jako tanečník už v 80. letech a nyní je vedoucím uměleckého souboru Laterny magiky.

Dotkla ses během rozhovorů vztahu Laterny magiky a Národního divadla?
Často se pamětníků ptám na přechody, milníky, protože Laterna několikrát měnila institucionální zázemí. Začala působit pod Národním divadlem, poté na krátko přešla pod Československý film, chvíli ji zaštiťovalo Státní divadelní studio, poté opět Národní divadlo a krátce po revoluci, v roce 1992, se z ní stala samostatná příspěvková organizace. Spousta lidí se od Laterny v té době odtrhávala, velká část lidí musela začít pracovat na externí smlouvy. Už tím, že nebylo tolik peněz na vytváření inscenací, jim přišlo, že to není Laterna, jako bývala dřív, zdálo se jim, že zaostává. A problémů bylo samozřejmě víc. Opětovným přičleněním k Národnímu divadlu v roce 2010 se úplně změnilo vedení a došlo ke značnému okleštění stálého personálu. Pozice Laterny tak není v současnosti úplně uspokojivá. Inscenace CUBE z roku 2017 má ale pozitivní ohlasy, je vidět, že se nevzdávají a snaží se udržet Laternu v chodu, i když to nemají jednoduché.

Co pro tebe znamená práce na tomto projektu?
Když člověk dělá rozhovory, snadno sklouzne k tomu, že se tématem nechá fascinovat. Obzvlášť když je dělá s lidmi, kteří v Laterně prožili kus života a dokážou o ní poutavě vyprávět. Některá interview byla velmi intenzivní, mnohdy jsme se dostali až k niterným, dojemným vzpomínkám, jindy mi zas jeden z tanečníků, pan Veselý, předtančil kus choreografie. Často se mi stalo, že jsem až zapomněla, že jsem v práci. Obzvlášť, když jsem se pak u některých narátorů zdržela i po rozhovoru a povídali jsme si dál na čajem – jedna narátorka mi dokonce na setkání chystala jahody se šlehačkou. To, že jsem mohla strávit čas s tolika zajímavými osobnostmi a poznat je, pro mě bylo dost zásadní a inspirativní. Ne všichni ale měli na Laternu jen pozitivní vzpomínky, což bylo také dobré slyšet.

Pro mě je zajímavé zejména pnutí toho, že šlo o určitou formu propagandy Československa v Bruselu, když to řeknu zjednodušeně, ale zároveň to byla velká možnost pro tvůrce se projevit – kulturní nadechnutí nebo kvas, kdy mohli vymýšlet něco nového a měli na to prostředky. Principy Laterny magiky se nyní používají běžně, ale samotná Laterna se po revoluci ztratila s výtryskem řady dalších divadel a projektů. Myslím ale, že by se nemělo zapomenout na to, že tu odstartovala určitý trend nebo variantu uměleckého vyjádření.

Rozhovor vedla v dubnu 2018 Veronika Zýková.