Rozhovor s restaurátorkou Terezou Frodlovou

„Otevírají se nám stále nové možnosti poznání“

S Terezou Frodlovou jsme se setkaly jednoho únorového rána v ještě trochu ospalé kavárně kina Ponrepo. Zajímalo mě, jakým způsobem se pečuje o filmové materiály Laterny magiky, co se s nimi bude dít dále, ale také co pro Terezu fenomén Laterny magiky znamená.

Mohla bys popsat proces zpracovávání filmových materiálů Laterny magiky?
Celé to začalo v roce 2010, kdy Národní filmový archiv převzal z Národního divadla filmové materiály. Ty byly uskladněné v nevyhovujících podmínkách a jejich stav tomu často odpovídal. Při stěhování materiálů do depozitáře na Hradištku vzniknul prvotní soupis na základě popisků na krabicích s filmy. Ten nám pak při přípravách projektu poskytnul alespoň hrubou představu o tom, co více než čtyři a půl tisíce krabic s filmy skrývá. Až do začátku projektu v roce 2016 čekaly materiály v depozitáři na roztřídění podle toho, ke kterému revuálnímu číslu nebo inscenaci patří. Fyzicky zdatnější kolegové, vybavení montérkami a respirátory, vzali tehdy každou krabici znovu do ruky a pokud to bylo možné, materiály podle štítků na krabicích identifikovali a roztříděné je pak provizorně uložili na regály, které zůstaly pro Laternu magiku vyčleněné. Poté už nastala fáze základního popisu materiálů, která vlastně probíhá až doteď a budeme se jí věnovat i v dalších letech projektu.

Část materiálů si vždy necháme přivézt z depozitáře do střižen na pražském Žižkově, kde probíhá jejich další kontrola a popis. Ještě před přívozem však musí proběhnout kontrola objednaných materiálů v depozitáři, abychom do střižen nevozili materiály napadené plísní nebo octovým syndromem. Ty mohou být zdraví škodlivé a zároveň by se problém mohl rozšířit na další materiály. Každou krabici je proto třeba otevřít, pohledem zkontrolovat, jestli není film napadený plísní a zároveň si všímat zápachu, neboť jedním z projevů octového syndromu, což je proces rozkladu filmového materiálu, je charakteristický zápach octu. U všech materiálů zároveň měříme speciálními papírky pH, což je další způsob, jak rozklad materiálu odhalit už v počínající fázi. Octový syndrom bohužel neumíme zastavit, můžeme jej jen výrazně zpomalit vhodným uložením a izolací napadených materiálů od těch zdravých. A filmy včas zachránit překopírováním na nový materiál. Filmy napadené plísní posíláme do zlínských laboratoří na odplísnění, které zamezí dalšímu růstu plísně na jejich povrchu.

Co následuje po kontrole materiálů?
Poté co proběhne kontrola, které materiály jsou ve stavu, aby se s nimi dalo pracovat na převíjecím stole, odvezou se do střižen na Žižkov. Dříve než se manipulantky pustí do kontroly a technického popisu, přepíšou veškeré údaje z původních krabic i z filmových materiálů, které mají obvykle nápisy na začátcích a koncích, ale mohou se objevovat po celé délce. Jsou pro nás důležité, protože může jít o informace, které nikde nezjistíme. Už proto, že filmové materiály z Laterny magiky neobsahují titulky jako klasické filmy. Zároveň s těmito údaji musíme nakládat opatrně, protože popisky na krabicích nemusí odpovídat tomu, co najdeme uvnitř. Ačkoli si Laterna materiály ukládala a popisovala tak, aby je podle potřeby našla, nebylo jejich primárním záměrem materiály precizně popisovat pro dlouhodobou archivaci. V tuto chvíli tedy přepisujeme všechno, co máme, protože v momentě, kdy filmy přebalíme do vhodnějších krabic a starých, často zrezivělých obalů se zbavíme, potřebujeme vědět, co tam bylo napsané.

Poté už probíhá technický popis samotného materiálu, což je standardní postup pro jakýkoli nový přírůstek do filmových sbírek. Manipulantka zjistí, jestli je film ve stavu vhodném k promítání, provede základní popis technických parametrů od formátu obrazu přes formát zvuku, délku filmového pásu, typ perforace a podobně. Zásadní je také určit, o jaký typ materiálu jde – zda je to kopie určená k projekci, nebo jestli je to některý z rozmnožovacích materiálů, které sloužily k výrobě kopií a které si ani my dnes v zájmu jejich ochrany nepromítáme.

V momentě, kdy je technický popis hotový, si filmy promítáme na střihacím stole (pokud to jejich stav dovolí), provádíme popis obsahu a hlavně se snažíme identifikovat, o jakou část inscenace se jedná – kam a v jaký moment mohl být materiál promítán. Jestli jde o pravé, levé, či střední plátno a jestli byly materiály promítány současně, anebo na sebe projekce na jednotlivých plátnech postupně navazovaly. Pokaždé je to trochu jiné a často nám dá práci si představit, jak projekce z různých materiálů fungovala jako jeden celek. Oproti standardní projekci v kině, kde promítač střídavě zakládá díly filmu do dvou promítaček, které střídavě promítají film na jedno plátno, byla projekce v Laterně magice mnohem komplikovanější.

Co přesně se bude s filmovými materiály dít?
Cílem je především zabezpečit a katalogizovat stávající filmové materiály. Z dlouhodobého hlediska má vhodné uložení smysl, protože filmový materiál je médium, které nám může zaručit životnost filmu až na několik set let, zatímco u digitalizovaného obsahu jsou tyto odhady stále ještě dost nejisté. Digitální podoba je nicméně důležitá pro zpřístupnění, protože je čím dál méně míst, kde se dá filmový materiál promítnout. Obzvlášť v tak komplikovaném případě jako je Laterna magika, kde je třeba synchronizovat více projektorů současně, průběžně měnit předsádky, které obraz rozšiřují či zplošťují, a taky správně sestavit plátna, na která se promítá. Vlastně nevím o prostoru, kde by bylo něco podobného možné realizovat.

Pro další zpracování, sestavení a zpřístupnění badatelům i veřejnosti proto materiály budeme digitalizovat. Nebude probíhat klasické restaurování, kdy bychom skenovali negativ ve vysokém rozlišení a následně obraz a zvuk v digitálním prostředí zbavovali známek stárnutí a opotřebení. Finance v projektu nám umožňují pořízení HD přepisu nejlépe dochované kopie či duplikačního pozitivu, pokud je k dispozici. Díky digitalizaci nebude docházet k opotřebení materiálů opakovanými projekcemi. A rovněž nám to zjednoduší práci na rekonstrukci filmového představení. V digitální podobě můžeme jeho jednotlivé části (s pomocí informací z nefilmových pramenů) jednodušeji synchronizovat, sestavit do správného pořadí a simulovat tak původní podobu celé projekce, která byla součástí inscenací.

V rámci projektu jste, předpokládám, tak trochu závislí na objevech badatelek a oni zas na vaší práci…
Určitě. Myslím, že naše dva týmy na sobě do značné míry závisí. Ony pro svůj výzkum potřebují audiovizuální materiály a my naopak, abychom byli schopni audiovizuální materiály sestavit do nějaké podoby, která se pokud možno blíží tomu, jak to mohlo vypadat v době uvádění, potřebujeme znát informace z nefilmových materiálů.

Filmové materiály jsou často připravené k projekci už přímo tak, že zřejmě bude možné rámcově odhadnout, jak je na sebe sestavit. Často nějaká scéna začíná v jeden moment na všech plátnech, což nám sestavení značně usnadní. Ale samozřejmě každá informace z nefilmových pramenů jako jsou písemnosti nebo rozhovory může být potenciálně velmi cenná.

V rozhovoru s Michalem Večeřou jsme se dotkli práce promítače, která vyžadovala neuvěřitelnou zručnost…
Během exkurze v Laterně magice nám vedoucí jevištního provozu Nové scény Petr Voříšek popisoval, jak promítači během představení pohybovali projektory. Je zjevné, že museli být hrozně akční a dávali už tak komplikované projekci další rozměr, který my už možná nebudeme schopni tak věrně rekonstruovat. Měli dokonce i své scénáře, aby věděli, co mají dělat. Všichni museli fungovat naprosto precizně. Vždycky mě fascinovalo, že soubory, které jezdily na zájezdová představení po celém světě, s sebou vozily i veškerou techniku. Už jen synchronizovat dva projektory, pokud nejsou ničím spřažené, musí být tak strašně komplikované, aby to jelo na okénko přesně. Vozit s sebou veškerou techniku, která věřím, že byla náchylná k poškození, a na každém místě ji sestavit tak, aby všechno fungovalo, jak má, muselo vyžadovat obrovské nasazení úsilí všech zúčastněných.

Co je pro tebe na Laterně magice zajímavé?
Laterna magika byla ve své době fenomén, který v sobě spojoval spoustu inovativních prvků, postupů i technologií. A pro nás je tak dneska velká výzva naučit se, jak jako filmový archiv pracovat s něčím, co je v mnoha ohledech tak nestandardní a přitom velmi komplexní. Nejde jen o nestandardní způsoby projekce či atypické obrazové formáty, ale například i práci s magnetickým záznamem zvuku, se kterým filmové archivy příliš zkušeností obvykle nemají. O to důležitější je navázat úzkou spolupráci nejen s pamětníky, kteří nám mohou leccos osvětlit, ale také s odborníky z jiných oborů, a společně uvažovat nad tím, jak třeba právě zvukové materiály popisovat, digitalizovat a zpřístupňovat.

A když je řeč o spolupráci napříč obory, tak stojí za zmínku, že své uplatnění najde i materiál, který není vhodný pro dlouhodobé uložení – ať už proto, že u něj fáze rozkladu pokročila natolik, že by jeho uchování ohrozilo ostatní materiály v depozitáři, nebo třeba z toho důvodu, že se některé materiály, které máme ve více exemplářích, dochovaly ve značně opotřebené a barevně degradované podobě. Tyto materiály, které by jinak byly určeny ke skartaci, nyní slouží jako vzorky odborníkům z Vysoké školy chemicko-technologické, kteří se věnují výzkumu jejich dalšího uchování či možnostem jejich obnovy. Takže se nám díky projektu otevírají stále nové možnosti poznání. A právě to je na něm zábavné a zajímavé.

Rozhovor vedla Veronika Zýková.