Výstava

Laterna magika: Paměť experimentu

Kurátorky: Lucie Česálková, Kateřina Svatoňová
Architekt výstavy: Zbyněk Baladrán

27. 9. – 7. 11. 2019
MeetFactory (Ke Sklárně 3213/15, Praha 4)
Otevřeno: 13:00 – 20:00
Vernisáž: 26. 9. 2019, 19:00


Výstava pořádaná v MeetFactory se pokouší o široké a nejednoznačné uchopení Laterny magiky, pojímá ji jako fenomén s mnoha fasetami a ambivalencemi. Ve svém podtitulu Paměť experimentu odkazuje k tomu, že se zaměřuje zejména na pokusnictví, které ji vždy tvořilo a tvoří, na neustálý a neustávající experiment, ze kterého se rodí a který může paradoxně zapříčinit i její stagnaci. MeetFactory se zároveň jeví jako ideální multimediální prostor, který se proměňuje na „laboratoř“ Laterny magiky, a stává se tak dalším oživením paměti experimentů.

Vstupní část výstavy představuje historii Laterny magiky z mnoha perspektiv, včetně pohledu pamětníků. Dále se výstava zaměřuje na výchozí podobu tohoto multimédia, tedy na jednotlivá čísla vytvořená pro Expo 58 v Bruselu. Laterna magika zde vystupuje jako technický obraz odpoutávající se do prostoru a překračující svůj vlastní rám, ale i jako nástroj propagace. V následujících místnostech lze vidět, jak Laterna magika rezonovala v dalších obdobích a jaké inspirace přinášela. Do prostoru galerie je přeneseno několik děl Jakuba Nepraše z let 2007 až 2019, která byla součástí Nové scény a do značné míry vycházela z tvorby Laterny magiky. V samostatném prostoru galerie Kostka pak připravili instalaci Kamila B. Richter a Michael Bielický, kombinaci architektonického objektu s projekcemi na polopropustné materiály. Poslední část výstavy je věnována zahraničním rezidentkám, které mají na Laternu magiku zcela odlišný, tradicí/historií nezatížený pohled, Aně Latini a Amelii Tan.

Výstava je kombinací historického materiálu, ukázek pozdějších inspirací Laternou magikou v jiných mediálních formátech, jakož i představením zcela nových uměleckých projektů, jež vznikají přímo v prostoru MeetFactory, odhaluje a přibližuje některé základní principy, na kterých byla/je Laterna magika vystavěna. Snaží se lépe pochopit podstatu multimediálních představení, jejich možnosti i limity a rozkrýt problémy, které s experimentální scénou Národního divadla souvisely, jako je státní propagace, instituční zázemí nebo role umělce v normalizační době. Vystavený materiál sjednocuje základní paměť původního experimentu, o kterém snili Alfréd Radok a Josef Svoboda a který ocenila porota i diváci na světové výstavě Expo 58.

 

Laterna magika: Dekonstrukce a aktualizace

Kurátorky: Kateřina Svatoňová, Lucie Česálková
Architekt výstavy: Zbyněk Baladrán

Dům umění města Brna
15. 5. – 28. 7. 2019

vernisáž: 21. 5. od 18 hod.

 „Laterna magika je divadlo výsostně technické […] přesto výsledkem není strojovost a mechaničnost, ale nebývalé uvolnění scénické obrazotvornosti, poezie citovosti.“ Alfréd Radok

„A především: neztratit vynalézavost.“ Alfréd Radok



Unikátní výstavní projekt představuje výsledky čtyřletého primárního výzkumu a zveřejňuje dosud nikdy nepublikovaný a neprezentovaný materiál využívaný pro specifická multimediální představení Laterny magiky, ukazuje jak archivní doklady různého charakteru, tak mnoho filmových dotáček. Laterna magika na jedné straně asociuje nebývalý úspěch Československa na bruselském Expu v roce 1958 a mnohé významné umělce v čele s Alfrédem Radokem a Josefem Svobodou, na straně druhé směs žánrů a formátů uzavřených ve stále kontroverzně působící budově Nové scény. Lze ji chápat jako: „syntetické dramatické umění zahrnující jednotu specifických umění – divadlo, film, balet, hudbu, básnictví aj., přičemž divadlo a film, zejména polyekran, tvoří jeho základní složky“, jak říká Miroslav Klivar, avšak rovněž k ní lze přistupovat jako k mnohovrstevnatému fenoménu: jako k instituci, politiku, vynálezu, (multi)médiu, formátu, uměleckému druhu, komponované estrádě i kritické praxi. Cílem výstavy je právě tato druhá rovina – ukázání jednotlivých faset Laterny magiky, a to pomocí mnoha projekcí, novomediálních instalací i četných multimediálních koláží.

Vstup do výstavy tvoří komentovaný soubor nalezeného vizuálního materiálu, který seznámí návštěvníka s historií Laterny magiky z různých stran:

Laterna magika je zasazena do kontextu dobové kulturní a umělecké praxe, je představena jako složitý mechanismus i technický a technologický aparát. Technika a technologie nejenže rozšiřovaly rejstřík výrazových prostředků inscenací, ale sekundárně též transformovaly diváckou zkušenost – tedy nejen viděné, ale též vidění. Interpretace (z pozic mediální archeologie a teorie médií) ukazuje, že doba oslněná možnostmi vědecko-technického pokroku zrodila Laternu magiku jako fenomén umělecko-mechanický, jako stroj o mnoha médiích. Laterna magika se pak ukazuje jako místo mediálních translokací, nikoli pouze jako specifická syntéza divadla a filmu, ale i jako výsledek dialogu mezi postupy výstavní dramaturgie, výtvarného umění, scénografie, kinematografie a choreografie. Laterna magika tak vystupuje jako důmyslná koláž, technický obraz odpoutávající se do prostoru a překračující svůj vlastní rám, nebo jako performativní intermediální, interaktivní a imersivní aparát. Ukazuje se rovněž jako utopický projekt, jehož kontext tvoří avantgardní pokusy s mezi/multimedialitou a dobové pokusy s novými technologiemi a s rozrušováním klasického obrazu, užívané například v reklamě či dokumentárním filmu.


Laterna magika je zde však také představena jako svébytná instituce, jejíž chod a tvorbu na jedné straně ovlivňovala kulturně-politická rozhodnutí na vyšší úrovni (začlenění LM pod Čs. film, následně pod Státní divadelní studio, následně pod Národní divadlo) a vize propagačního „zázraku na vývoz“, na straně druhé též kolektiv tvůrčích osobností, jež se v rámci politicky ostře sledovaného projektu realizovaly s mnohdy odlišnými motivacemi. V některých případech šlo o umělecké ambice překračující lokální kontext (Svoboda, Kocáb), jindy možnost uplatnit se ve svého druhu „uměleckém exilu“ poté, co jim byla znemožněna činnost jinde (Helge, Schorm, Máša), nezřídka však i pragmatické důvody spjaté s možností vycestovat. Je zřejmé, že Laterna magika vždy byla poznamenaná mnoha dobovými, kulturními, uměleckými, personálními, ideovými, politickými, technickými či technologickými proměnami, jež se různě a s odlišnou intenzitou projevují v jejích inscenacích. Povaha tohoto fenoménu je určována především mnoha ambivalencemi: Laterna magika je jak fragmentární, tak celistvá, rozptylující i imersivní, minulá i současná, reprodukovaná i živá, tradiční i progresivní, ideologická i k ideologii kritická, lidová i elitní, decentní i voyerská. S každou inscenací a hlavně s každou novou fasetou se otevírají další protimluvy, komplikace a paradoxy, které mohou provokovat i inspirovat.

Tato výstava se nepokouší o vyčerpávající popis historie jednoho českého divadla, jedné instituce nebo mediální praxe. Vzdává se rovněž pokusů o rekonstrukci, ale naopak se vydává cestou dekonstrukce. Pomocí jednotlivých případových studií se pokouší podívat se „za“ obraz/divadlo, „za“ celistvou iluzi a rozkládat pečlivě synchronizovaný stroj na součástky. Jen tak je možné více se přiblížit základním principům, na kterých je Laterna magika vystavěna – a to jak formálním: jako je obklopení diváka obrazem, rozpad jednotného plátna na fragmenty, simultaneita nebo tendence k iluzivnosti a virtualitě, tak tematickým: spektakularita a atrakce přecházející ve vyprázdněný obraz, nebo naopak směřování k celistvému dramatu a polemice se socialistickou politikou. Snaží se lépe pochopit podstatu multimediálních představení, jejich možnosti i limity a rozkrýt problémy, které s experimentální scénou Národního divadla souvisely, jako je státní propagace, instituční zázemí, paměť experimentu, role umělce v normalizační době apod. Zároveň chce návštěvníkovi výstavy simulovat multismyslový zážitek, zcela odlišný od zážitku divadelního. Je to dané i tím, že kurátorský výběr nevychází z imaginárního hlediště a celistvé performance, ale doslova zezadu/odzadu – od pohyblivých kulis, z promítací kabiny. Ve výstavě tedy nelze vidět ani modely divadelních scén, ani živé tanečníky, ale spíše lze pohlédnout „za“ jednotlivá představení, mezi ukázky pohyblivých obrazů a nejrůznější „zákulisní“ doprovodné materiály.

Dekonstrukce jde ruku v ruce s aktualizací, která je jednak základem architektonického řešení jednotlivých instalací od Zbyňka Baladrána, jednak je základem nově vzniklých uměleckých projektů, které prorůstají archivním materiálem. Instalace je utvářena za pomoci nových i starých technologií (je zde využit princip polyekránu; vytvořeno imersivní prostředí, kde je divák konfrontován s propojujícími se obrazovými plány, tak s prostorovostí zvuku, jež byla v Laterně magice taktéž pionýrská; je zde „rekonstruováno“ dobové virtuální plátno v komparaci s novými technologiemi virtuálních realit). Každá část je ovlivněna spoluprací s technickým týmem, ale i se současným umělci, a to tak, aby byly vyzdviženy základní principy Laterny magiky, byly vystaveny dobové objekty a představena soudobá estetika, ale zároveň aby vše vystavované bylo rozvíjeno „zevnitř“ a vedlo k dalším inspiracím.

Vystaveny jsou zde digitalizovaná čísla původního představení pro EXPO 58, zájezdové programy, televizní principy a dokumentární snímky z představení Vivisekce, působivá dramatičnost Černého mnicha a obrazově experimentální Odysseus. Současní umělci ve svých „reakcích“ na Laternu magiku pracují se zvukovou složkou (Michal Kindernay), principem polyekranu jako možností ideologického působení (Zbyněk Baladrán), kritickým čtením obrazů (zejména žen) v Laterně magice (Jiří Žák) nebo dotažením virtuálního prostředí za pomoci nové choreografie k původnímu představení (Markéta Kuttnerová a Jozef Mrva). Multimediální výstupy jsou výsledkem dlouhodobé spolupráce s Institutem intermédií Fakulty elektrotechnické ČVUT pod vedením Romana Berky.


Materiálově bohatá a multimediálně orientovaná expozice je určena jak odborné, tak širší laické veřejnosti a vzdělávacím institucím. Svou multimediální povahou má možnost oslovit zájemce o nejrůznější umělecké druhy (divadlo, film, výtvarné umění, tanec aj.), dějiny techniky a technologie, historii české experimentální tvorby či vystavování pohyblivého obrazu. Díky uměleckým intervencím tak rovněž koresponduje s aktuální uměleckou scénou.


V průběhu výstavy bude – mimo bohatého doprovodného programu sestaveného z projekcí, tance či komentovaných prohlídek – realizováno jednodenní kolokvium na pomezí teorie, historie a umělecké a kurátorské praxe, zamýšlející se jak nad jednotlivými rovinami Laterny magiky, tak nad tím, jaké dědictví pro nás Laterna magika představuje, jak je s ním možné nakládat a jaké výzvy přináší. Kolokvium bude završeno moderovanou debatou s pamětníky, která přiblíží divadelní provoz této instituce. V rámci doprovodného programu proběhnou 11. a 12. června také dvě reprízy inscenace Zahrada, připravené k šedesátému výročí Laterny magiky. Představení jsou pořádaná v rámci festivalu Dokořán na Hudební scéně Městského divadla Brno. Výstavu doprovází podrobná publikace v českém a anglickém jazyce od kurátorek výstavy Lucie Česálkové a Kateřina Svatoňové: Diktátor času: (De)kontextualizace fenoménu Laterny magiky (NFA – FFUK 2019). Výstava bude pokračovat na podzim v MeetFactory v Praze (24. 9. – 10. 11. 2019). Vystavujícími umělci nově vzniklých projektů budou Michael Bielický, Ana Latini, Jakub Nepraš a Amelia Tan.

Organizátoři
Dům umění města Brna, Národní filmový archiv

Partneři
Cesnet, ČVUT, FF UK, Národní divadlo, Laterna magika, MeetFactory, BRNO, MK ČR, Státní fond kultury

Mediální partneři
Art & Antiques, A2, ARTALK, ARTIKL, ARTMAP, České galerie, GoOut, KAM v Brně, Sibiř, TIC

Foto: Tommy Jay