Rozhovor s odborníkem na multimédia Romanem Berkou

Dnes je hrozně těžké vzbudit úžas“

S ředitelem Institutu intermédií a vyučujícím katedry počítačové grafiky a interakce Fakulty elektrotechnické ČVUT Romanem Berkou jsme se sešli v podzemních prostorách institutu v Dejvicích, kde se odehrává mnoho pozoruhodných aktivit propojujících oblasti technologie a umění. Zajímalo mě nejen fungování tohoto mezioborového pracoviště, ale pochopitelně i jeho napojení na výzkumný projekt Laterny magiky.

Jak vznikl Institut intermédií? Jeho historie se píše od roku 2007, ale počátky jsou tuším dřívější…
Historie institutu se odvíjí už od roku 2003. Tehdy jsem dokončil doktorát na Fakultě elektrotechnické ČVUT a rok poté jsem byl osloven Vítem Janečkem z FAMU. Společně jsme podali rozvojový projekt a vybudovali dvě samostatné laboratoře zaměřené na multimédia – jednu v Berouně pro studenty FAMU a druhou pro studenty ČVUT na Karlově náměstí. Pilotním předmětem, který dodnes běží, je od roku 2004 kurz Intermediální tvorba a technologie, kde se zabýváme technologickou a tvůrčí oblastí a motivujeme studenty ke spolupráci.

V roce 2005 jsme usoudili, že by bylo dobré najít prostor tady v Praze v blízkosti obou škol, který bychom vybavili pokročileji, protože jsme se zabývali virtuální realitou přes multimédia až po stereoskopii. Spolu s FAMU a Fakultou architektury ČVUT jsme podali další rozvojový projekt a na jaře 2007 postavili CAVE (Cave Automatic Virtual Environment). Původní varianta zrekonstruovat kino Orlík, které je v podzemních prostorách jednoho objektu ČVUT, se ukázala být příliš nákladná, a tak jsme nakonec nalezli vhodný prostor po katedře, která na Elektrotechnické fakultě skončila svou činnost. Ten jsme za přispění školy zrekonstruovali, vybavili a v červnu 2007 jsme začali fungovat.

S kým v současnosti spolupracujete a co se aktuálně děje?
Spolupracujeme s Milošem Vojtěchovským z Centra audiovizuálních studií (CAS) na FAMU, který zná ve světě hodně umělců a když se v Evropě pohybuje někdo zajímavý například ze Spojených států, dokáže ho přesvědčit, aby se zastavil i v IIM a udělal malou přednášku pro studenty. Dnes ale IIM spolupracuje v ČR s širší komunitou a v rámci takové spolupráce tu například v březnu 2017 měl workshop Shannon Harvey z britské Backstage Academy. Tu komunitu okolo nás dnes vytvářejí umělci a produkční z praxe a hlavně studenti – nejen naši, ale jezdí sem také z FAMU, DAMU, HAMU, UMPRUM i FUD UJEP. Dodneška funguje spolupráce absolventa UJEPu Františka Pecháčka s naším absolventem Josefem Kortanem, kteří se věnují videomappingu. To se nestává každý rok, ale studenti a absolventi se vrací a přicházejí za námi i se svými projekty. Jedním z nich byla třípatrová výstava Petra Babáka, Jakuba Jansy a Lukáše Kijonky k 50. výročí soutěže nejkrásnější české knihy roku na letohrádku Hvězda, na jejíž realizaci jsme se podíleli.

V roce 2016 jsme byli osloveni výzkumníky z Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské na ČVUT, abychom jim pomohli s prezentací jejich práce směrem k veřejnosti. A tak jsme spolu sepsali žádost o grant a teď čekáme na výsledek. Intenzivně spolupracujeme s ateliérem průmyslového designu, který vede sochař a sklářský výtvarník Marian Karel. Také se nám podařilo propojit kolegy z designu s interaktivní částí Katedry počítačové grafiky a interakce, pod níž organizačně patříme, reprezentovanou výzkumnou skupinou Human-Computer Interaction Group. Kolegové z této skupiny se zabývají návrhy, testováním a validací uživatelských rozhraní aplikací na mobilní a další zařízení. Designéři jim pomáhají v rámci výzkumu, protože podstata jejich práce spočívá v tom, že navrhují věci, které člověk denně využívá a je důležité, aby měly příjemný vzhled a snadno se používaly.

Jak je na tom mezioborová spolupráce v ČR ve srovnání se zahraničím?
Jsou různé instituce, které fungují podobně jako my. Naše rarita je v tom, že jsme institut založili v rámci technické školy, což není úplně obvyklé. Ve světě jsem našel, třeba na MIT, různé útvary, ale většinou existují na nějaké umělecké fakultě, kam přitáhnou lidi, kteří mají přesah do techniky, ne naopak. Jiná podobná laboratoř je na univerzitě v Chicagu – EVL – ale ti existují od 70. let, takže mají významný náskok. Mají dobře nastavený způsob soužití uměleckého a výzkumného týmu – výzkumníci vyvíjí nové technologie v oblasti virtuální reality a vizualizace a umělci některé tyto produkty využívají pro své projekty. Tahle symbióza se u nás zatím tolik nedaří, ale ve společnosti dochází k posunům, které takovým aktivitám snad začínají více přát.

Naše výhoda je, že máme technické zázemí. Ale těžko jsme v minulosti vysvětlovali, co jsme zač. Připadá mi, že ve světě jsou lidé poněkud víc otevření jiným způsobům uvažování. Příkladem je světelná fasáda, kterou jsme v loňském roce předvedli veřejnosti. Reakce řady lidí byla spíše vlažná a někdy až negativní. Příliš často se stavíme negativně k věcem, které neznáme nebo kterým hned napoprvé nerozumíme. Ale i to se časem určitě změní.

Na čem v rámci projektu Laterna magika pracujete?
Snažíme se nacházet nové způsoby nebo nový účel využití technologií v oblasti uchovávání dat o divadelních představeních a jejich prezentace. Projekt Laterna magika směřuje k záchraně záznamů představení. My už jsme se v rámci jiného projektu zabývali vytvářením nástrojů pro zaznamenání, respektive archivaci pohybu. Nyní se snažíme tyto věci aplikovat a dovyvinout pro účely dat z představení Laterny. Jsou to data, která nesou informaci o pohybu herců a tanečníků v čase. Samozřejmě se dají ukládat také pohyby různých objektů na scéně. Pokud máme k dispozici takováto data, mohou být dnes využita například k vytvoření animace. V budoucnu ale vzniknou další technologie vhodné pro vizualizaci představení, například pomocí 3D hologramu. Za pomoci takové technologie nebo pomocí virtuální reality pak bude možné využívat tato data jako studijní a prezentační materiál. Návštěvník by se mohl stát součástí scény a projít se po prostoru, kde právě probíhá představení. V tu chvíli jej nevidíte z pohledu diváka nebo kamery, ale můžete se na scénu podívat z různých úhlů, které neviděli ani diváci sedící v hledišti – je možné představení sledovat z pohledu někoho, kdo stojí na scéně, za ní nebo po straně portálu. Z tohoto pohledu to může sloužit například i pro choreografy.

Co se zatím podařilo a co se chystá?
Vytvořili jsme záznam čísla Krkolomná jízda. Máme prostředky na to, abychom udělali větší část a vytvořili data k většímu množství inscenací. Jedna z myšlenek je, že z každé inscenace se udělá jedna sekvence, která lidem ve 3D přiblíží jejich podobu. Zároveň vyplyne informace, kolik by stálo vytvořit data k celému představení.

Výsledkem by měly být dva okruhy softwarových nástrojů. Jeden by měl představovat součást archivu, jakési databáze, která by uchovávala v této pohybové podobě data. Způsob archivace a zpřístupnění filmových materiálu se aktuálně řeší a to samé se bude týkat i pohybových dat – což znamená, jakým způsobem do tohoto kontextu zapadnou tato data, jak s nimi bude zacházeno, k čemu budou sloužit.

Druhý okruh je prezentační. V rámci něho by měly vzniknout nástroje pro prezentaci dat. Mohou vznikat různé aplikace pro mobilní zařízení, které by mohly data využít a zobrazit. Půjde o to, jak to udělat, aby se nová informace vytěžila. Jde do jisté míry o experiment, který ve stávajícím způsobu archivování záznamů zřejmě u nás nemá obdoby. Zatím jsme na úrovni digitalizovaných filmů. Digitalizovaná 3D data existují, ale digitalizované pohyby ve 3D se ve filmovém archivu běžně nevyskytují.

Můžete přiblížit, co jsou ona zmiňovaná pohybová data?
Jsou to data, která vznikají tím, že se nasnímají pohyby končetin a trupu tanečníka. Na jeho těle se sledují předem dané body, jako jsou klouby, a výstupem je záznam pozice těchto bodů v prostoru a čase. Tyto body vezmeme a namapujeme je na vymodelovanou figurku ve virtuální realitě a postava se začne pohybovat tak, jak jí to předehrál herec/tanečník. Tohle se hodně používá v herním průmyslu a ve filmu a vznikla takto řada animovaných filmů, jako například Polární expres a mnoho dalších. Ale hodně aplikací je taky z oblasti zdravotnictví, pomocí nichž se u pacientů, kteří mají nějakou pohybovou poruchu, diagnostikuje, v čem spočívá jejich problém. V ortopedii se využívají aplikace, které umí spočítat zátěže jednotlivých částí kostry, a tak je možné odhalit defekty na páteři a zahájit rehabilitaci. Nebo například ve sportu se počítají pohyby a porovnávají se s pohybem, který je ideální pro to, aby sportovec dosáhl co největšího výkonu.

Čím je pro vás Laterna magika zajímavá?
Laterna magika je pojem. Člověk se dostane do oblastí, kde se ještě nepohyboval. Určitá blízkost je svým způsobem daná historicky, protože Laterna je pro nás něco jako laboratoř, která určitým způsobem razila cestu kdysi před desítkami let, a my teď některé věci děláme podobně, jen máme jiné technologie. Na zvládnutí některých věcí nestačí jeden člověk, ale je potřeba daleko více mezioborová spolupráce. Kdysi tam na začátku Laterny přišel člověk, který měl přesah, a začal produkovat určité myšlenky a dokázal k tomu přitáhnout další lidi. Tím se to rozjelo a fungovalo na základě nadšení lidí a mělo to samozřejmě velký úspěch. Dnes je situace o mnoho těžší v tom, že lidé jsou zahlcení spoustou různých technických vychytávek, proto je hrozně těžké je zaujmout a vzbudit úžas, jako to bylo možné dřív. Spojením více oborů se nám to ale občas přeci jen podaří.

Rozhovor vedla Veronika Zýková.