Rozhovor s projektovým analytikem Bohušem Získalem

„Je to obrovská výzva“

S Bohušem Získalem (CESNET), jenž je jednou z důležitých osobností výzkumného projektu Laterna magika, jsme se bavili o výzvách a úskalích tohoto komplexního projektu. Jeho nedílnou součástí je popis dat a vytvoření sbírky, která propojí různé typy obsahu vztahující se k fenoménu Laterny magiky.

Pokud se nepletu, jste u projektu Laterny magiky v podstatě od samého počátku…
Já jsem přišel až k tomu, kdy projekt Anička Batistová vymyslela. S Michalem Krskem jsme se do něj pokusili přinést technologický rozměr. Projekt byl původně zaměřen spíš na dokumentaci a současně záchranu filmových pásů. Protože je však výzva NAKI primárně výzkumná, bylo potřeba dodat tam technickou rovinu, což znamenalo přizvat Romana Berku a zapojit CESNET.

Mohl byste přiblížit činnost sdružení CESNET?
CESNET je instituce, která je v pozadí, jejíž služby skoro všichni v akademickém světě využívají, ale bere se to jako součást běžného komfortu, který dnešní studenti i učitelé mají. CESNET je však zejména vědecko-výzkumná instituce, a tak kromě aktivit v oblasti poskytování služeb, což v dnešní době není nic zvláštního, podporuje výzkumnou činnost v oblasti sítí, úložišť a systémů spojených s prací s daty. Zároveň ve vzdělávacích a výzkumných institucích podporuje vzájemnou spolupráci, zavádění technologií a standardů, které institucím pomáhají dělat věci efektivněji.

CESNET má několik směrů, jimiž se zabývá, a jeden z nich, který je relevantní pro projekt Laterna magika, je dlouhodobá ochrana dat. Ochrana dat není jen o tom, že máte soubory uložené se zálohou a že se něco může ztratit nebo poškodit, ale také o tom, že systémy zastarávají, je třeba je chránit proti útokům a zajistit, pokud se změní používané technologie, aby byla data nadále čitelná. CESNET je v tomto metodický partner projektu z hlediska dlouhodobého uložení. Zároveň, protože je potřeba zajistit sdílený přístup k obsahu a výměnu obsahů mezi partnery, funguje v tomto jako koordinátor a poskytovatel služeb.

Jakou roli v projektu hrajete konkrétně vy?
Já se zabývám dlouhodobou archivací spíš metodicky než jen technologicky. Moje role je spojená s pomocí definovat, co by vlastně sběrem dat mělo vzniknout. Jakým způsobem data formátovat, strukturovat a propojit, aby se do budoucna dala uchovat – až se k tomu dostanou generace za 50 let, aby to stále dávalo smysl. Další rovinou, z hlediska projektu snad ještě důležitější, je forma zpřístupnění. Nejen to, že si někdo najde na webu text. Spíše umožnit veřejnosti, aby si udělala komplexnější představu o fenoménu Laterny magiky. Například tím, že nabídneme v atraktivní formě obsah, jenž není dostupný – jako třeba vizualizaci pohybu tanečníků se zadní projekcí z inscenace, která už se nehraje.

K čemu jste zatím dospěli?
Na jedné straně pořád probíhá mapování různých typů dokumentů a dat, která jsou k dispozici. Jsou tady nezpracované dokumenty v Národním archivu, poměrně velký archiv Národního divadla, existují různé další dokumenty mezi lidmi a v různých institucích. Zároveň probíhá katalogizace filmových pásů, poté dojde k jejich digitalizaci. Probíhají rozhovory s pamětníky, které je také třeba zpracovat. Poslední rovinou je snaha najít formu, jak uchovávat ty divadelní složky, zejména pohyb či konkrétní scénu, jež jsou zachyceny jen v podobě scénářů, a někdy ani to ne. Tam například může pomoci snímání pohybu a jeho klasifikace a vizualizace. Ještě nejsme ve fázi, kdy by existoval finální tvar, finální model. Nejsme ani ve fázi, kdy bychom měli definitivní podoby jednotlivých složek včetně jejich popisu. Snažíme se pracovat strukturovaně tak, aby co nejméně práce přišlo vniveč, abychom si udělali co největší pořádek a aby jednotliví badatelé byli schopní nad tím vystavět určité koncepty typu pohled na hudební složku, choreografii, zasazení do divadelního kontextu a tak dále. Snažím se s jednotlivými aktéry diskutovat o popisu dat, způsobu ukládání, způsobu pořizování, pokud je to digitalizace, a o možnostech společného přístupu.

S mezioborovou spoluprací máte dlouholeté zkušenosti. V čem je pro vás projekt Laterna magika specifický?
Určitě je pro mě nový v tom, že Laterna magika je zatím nejkomplexnější fenomén z hlediska různých typů složek, které se na tom podílí. Protože to není ani klasické divadlo, není to jen film. Je tam spousta rovin, zároveň se ten fenomén vyvíjel a má hodnotu v různých historických kontextech. Nějakým způsobem zprostředkovat, zpřístupnit a poté uchopit nebo vytvořit něco, co by bylo schopné onen fenomén alespoň do určité míry postihnout, je hrozně komplikované. Navíc zřejmě neexistují odpovídající vzory někde v zahraničí. Existují různé projekty, které se o něco takového pokoušely, ale žádný neměl ambice zpřístupnění a zároveň dlouhodobého uchování.

Laterna magika je zajímavá také v tom, že Národní filmový archiv má ambici vybudovat sbírku zaměřenou na tento fenomén. Nevím o instituci, která by měla zpracovanou podobně komplexní sbírku v digitální podobě. Pro mě je to i výzva, protože si myslím, že to může ve svém důsledku Národní filmový archiv obohatit. Paměťové instituce prezentují kontext často pomocí publikací nebo jednorázových akcí, kde se ono propojení demonstruje, ovšem méně již jsou vazby zaneseny na úrovni jednotlivé sbírky. Je to samozřejmě velmi komplikovaná záležitost, protože to směřuje k mezioborovosti a vůbec diskuzi o povaze a roli obsahu. Je to obrovská výzva.

Zmínil jste zahraničí – ačkoli tam, jak říkáte, neexistují odpovídající vzory, určitě jste se nějakým způsobem inspirovali…
V rámci projektu jsme navštívili Library of Congress, kde jsme se bavili o audiovizuálních sbírkách. Už jenom dobře uspořádat a zpřístupnit audiovizuální sbírku je natolik velký problém, že přidávat k tomu další dimenzi, například propojit vše se sbírkou filmových plakátů, scénářů atd. je obrovský úkol. Nicméně instituce to zajímá, snaží se o to. Druhá cesta vedla do Academy of Motion Pictures, kde jsme mluvili s ředitelem archivu, ve kterém se právě do tohohle pustili. Měli tam velkou skupinu databází a díky tomu, že je na ně velký tlak obsah prezentovat a zpřístupňovat, tak všechno překlopili do společné databáze. Vytvořili datový model, který je schopen pojmout veškeré typy obsahu, které mají k dispozici, a postupně se to snaží dát dohromady. Jejich výhodou je úzká spolupráce s univerzitním prostředím.

Když jste zmínil databázi, pro mě je těžko představitelná taková, která všechno, co skýtá Laterna magika, bude schopna nějakým způsobem obsáhnout…
Modelů je několik. Vytvořit databázi nebo ještě lépe pod tou databází datový model, na jehož základě databáze vznikne, použitelný pro něco tak komplexního, jako je Laterna magika, znamená organizačně-koncepční problém. Nevím, jakým způsobem je řešitelný v dané situaci s už existujícími pohledy na sbírky a na potřeby jednotlivých složek. Spíše si myslím, že pro nás je cesta popsat a sjednotit postupy a struktury pro jednotlivé komponenty, následně najít nadstavbu, skrz kterou by se ke komponentám dalo přistupovat tak, že by se to navenek tvářilo jako komplexní model nebo komplexní systém.

Primárně musíme začít budovat propojení mezi sbírkami, na čemž už pracujeme – přidáváme k dílům, která přicházejí do sbírek, identifikátory, jež je dokáží propojit s fenoménem Laterny magiky. Pokud se to podaří, myslím, že vytvořit databázi, která bude odkazovat na jednotlivé složky a dávat je do určitého kontextu, nebude neproveditelné.

Je možné, že se objeví něco nového, překvapivého z hlediska obsahu?
Nemyslím si, že se ještě objeví nový typ obsahu. Může se stát, že při přemýšlení o formách zpřístupnění přijdeme na to, že nějaký typ obsahu má cenu popsat a možná i strukturovat jiným způsobem. Příkladem je technický scénář ve formě, jež dovolí trojrozměrnou reprezentaci, můžeme tedy uvažovat o tom, že součástí budou 3D scény, které budou ukazovat, jak scéna vypadá, kde jsou rozmístěny projektory, jaké jsou tam mechanismy, dekorace či efekty. Je možné, že si řekneme, že je to dobrý způsob, jak kromě popisu choreografie uchovávat pohybovou složku představení.

Vše, co zmiňujete, vyžaduje určitý manuál?
Směrnice a metodiky jsou hlavními výstupy projektu. Není naší ambicí zpracovat všechno, to je neproveditelné. Musíme ukázat cestu a říct: takhle se to dá dělat, dává to smysl, protože pak je možné uchovat a prezentovat to v této podobě, ukázat formu prezentace… Ale k tomu samozřejmě musí existovat návody, které všem zúčastněným říkají, že při uchovávání a prezentování musí postupovat daným způsobem.

To zní poměrně složitě…
Obecně postupy není složité definovat, je ale obtížné je navrhnout správně pro konkrétní typ instituce – vytvořit je tak, aby se staly součástí běžného provozu a aby to nebylo něco, co jen někde leží na papíře a o čem si všichni myslí, že to není užitečné. Pokud se podaří postupy vytvořit tak, že si je jednotliví aktéři zainteresovaných sbírek vezmou za své, považoval bych to za úplně nejkrásnější výstup projektu. Není to jednoduché, zvlášť s ohledem na odlišný charakter Laterny magiky. Realisticky vzato budu rád, když budeme v rámci jednotlivých institucí schopní přinést něco, co pomůže na různých stupních a pro Laternu vytvoří model, jak by to mohlo vypadat. Daný model nebude výmyslem od stolu, ale něčím prakticky použitelným, aplikovatelným bez nároků na složité technologie nebo na speciální kvalifikaci provozovatelů.

Jaká jsou podle vás úskalí tak komplexního projektu?
Snažím se o přístup, který je metodický, organizační a částečně technický. Ale nedokážu si představit velkou část potřeb na jedné straně odborné veřejnosti a v určitém směru i laické veřejnosti, například jak by konkrétně měla vypadat nejlepší forma zpřístupnění a prezentace. V čem má projekt rezervy, je intenzivní diskuze se zapojením co nejširšího okruhu jednak odborníků z Univerzity Karlovy, ale možná i zástupců potenciálních zákazníků nebo lidí zvenku, pro něž by výstupy měly sloužit. V rámci projektu není prostor udělat si analýzu potřeb cílových uživatelů, vytvoření návrhu rozhraní z hlediska použitelnosti a správné funkce. Budeme tedy formy zpřístupnění budovat na základě toho, co si myslíme, že je správně, a to by bylo dobré podpořit co největší zpětnou vazbou.

Rozhovor vedla Veronika Zýková.