Ukázka rozhovoru s tanečníkem Pavlem Veselým

Co znamenalo angažmá v Laterně magice pro vaši kariéru?
Na otázku, jestli bych znova tancoval, musím odpovědět, že ne, protože jsem zjistil, že to je strašná makačka, dřina a děsná řehole. Člověk v podstatě vedle tancování může dělat moc málo a musí se tomu šíleně pořád věnovat. Rád bych dělal třeba divadlo, rád bych byl činoherec nebo mim. Nechtěl bych tancovat. Ale po zkušenostech, které jsem měl, že mi to dalo to, co bych nikdy nečekal, že jsem měl štěstí a dostal se do Laterny, tak to bych bral znova, to ano. Je to rozporné. Profese je to sice hezká, ale krátkodobá. Existence je taková nejistá. U kluka je to horší než u děvčat. Taky skončí brzo a nic jiného neumí. Pedagogů je hodně, choreografů taky hodně a teď co? Gáže nejsou ani teď takové, aby člověka zajistily na zbytek života. Proto si říkám, že bych do toho znovu nešel. Je to povolání, které je dobré po určitou dobu. Pak už člověk zjišťuje, že udělal chybu.

Ale Laternu magiku vnímáte ve své kariéře jako tvůrčím způsobem obohacující?
Přesně, to bezesporu. Bylo to neskutečné obohacení a já jsem rád, že jsem se tam dostal, protože práce tam byla úplně jiná než normálně v divadle. A to vím, jak to na divadle chodí – taky tréninky, zkoušky, ale pořád jedno a to samé a pořád v podstatě balet, balet, balet. A tady to nebylo jen o baletu, tady bylo všechno. Ale zejména záleželo i na tom, že člověk musel umět i zahrát, mít nějaký výraz a umět to prodat. To se těžko takhle vyjadřuje slovy. Bylo to něco jiného a bylo to nesmírné obohacení. A hlavně – s kolika režiséry a choreografy jsem spolupracoval, to je k nezaplacení.

Mám jednu krásnou příhodu. Hráli jsme v Berlíně, ve velikánském paláci, kde měl Hitler sjezdy. Už tam není, zbourali ho. Hráli jsme dvě představení a vždycky hodinu mezi nimi jsme měli volno. Když jsem odehrál jedno představení, tak jsem se svlékl a vzal si jenom župan a za jevištěm si lehl. Teď všechno zhaslo. I pracák mi kluci zhasli, takže tam byla v podstatě úplná tma. A já najednou slyším, jak tam někdo chodí a tápe. Myslel jsem, že je to někdo z techniky. Tak jsem vstal a šel k vypínači, rozsvítil jsem ten pracák a na jevišti byl vysoký, štíhlý, asi šedesátiletý pán, napůl zamotaný do jedné sufity. Chvíli jsme na sebe koukali, potom jsme se pozdravili a on povídal: „Já jsem viděl představení. To je úžasný. Tam jsou věci, které já vůbec nevím, jak jsou udělané.“ Řekl jsem mu: „Tak se pojďte podívat.“ Za prvním portálem byla klika, válec, na tom lano, takhle to šlo dolů. Vzal jsem to, odjistil a ono to jelo. On koukal a byl úplně u vytržení: „Panebože. Tohle dokážou jenom Češi. To je geniální. To umí jenom Češi. Já myslel, že tam máte nějaký dispečink a že to tam je na knoflíky… Ne, to dělá člověk rukou, rumpál jak u pumpy.“ (smích) Když jsem na něj koukal jako blázen, že se v tom tolik vyzná, tak se představil. Jmenoval se Piscator [pozn. německý avantgardní divadelní režisér Erwin Piscator].

Editovaná ukázka rozhovoru Zuzany Černé s Pavlem Veselým ze 13. července 2016. Originální zvuková nahrávka i její neredigovaný přepis jsou uloženy ve Sbírce zvukových záznamů NFA.