Pavel Veselý

Setkání s tanečníkem Pavlem Veselým
„Laterna magika byla ve zlatém věku jedinečná a jediná“

Dne 7. ledna 2017 se uskutečnilo natáčení videorozhovoru s tanečníkem Pavlem Veselým, jež probíhalo u něj doma a na Nové scéně Národního divadla.

Tanečník a choreograf, bývalý sólista Laterny magiky Pavel Veselý na konzervatoři vystudoval folklorní tanec. V letech 1953–1959 působil v Československém státním souboru písní a tanců, během vojny v Armádním uměleckém souboru. V roce 1959 byl vybrán ve dvoukolovém konkurzu jako tanečník Laterny magiky. Jeho první prací pro Laternu byla čísla z programu EXPO 1958. V souboru strávil 31 let a s divadelními zájezdy sjezdil celý svět.

Práce v Laterně magice, jak zmiňuje Pavel Veselý, si žádala nejen někoho, kdo ovládá techniku a dokáže tancovat různé styly, ale zapotřebí bylo rovněž univerzálnosti a vnímání toho, že je tanečník součástí celku, který musí respektovat. Stejně tak byl vyžadován patřičný výraz, protože kontakt s divákem byl bezprostřední. Pro Pavla Veselého bylo úžasnou zkušeností, že zároveň s novými čísly do Laterny přicházeli noví režiséři a choreografové s odlišnými požadavky: „Chtěli jsme být univerzálně použitelní a mít to renomé, že tam patříme a že jsou s námi spokojení.“

Režisér K. M. Walló viděl v Japonsku estrádu s volantem a zadní projekcí a napadlo ho rozvinout tento princip v čísle Krkolomná jízda. Vymyslel hlavní postavu fotografa, který na kolečkových bruslích projíždí Prahou. Mít na nohou brusle se ukázalo pro tanečníka jako problematické, protože byly v neustálém pohybu. Přitom tanečník měl dělat obraty a skoky a pohybovat se v rozsahu asi dvou až tří metrů co nejblíže plátnu. V Krkolomné jízdě byl například obrat, který musel tanečník provést ani ne ve vteřině, kdy se postava z jeviště ocitla na plátně, jinak by divák odhalil trik. Pavlu Veselému problém vrtal hlavou a nakonec vymyslel, že pohyb bruslení nejlépe napodobí bez bruslí a bude moct „dělat opravdu cokoli“. Iluze kolečkových bruslí na nohou docílil pomocí zápasnických bot s nalepenou gumou, na níž byly bílé fleky, „aby to vypadalo z dálky, že tam ty kolečka jsou, že tam něco je.“ Trik zafungoval a z Krkolomné jízdy se stalo veleúspěšné číslo, zařazované do všech revue.

Cestovní kanceláře nabízely představení Laterny magiky v ceně zájezdu, přijížděli turisté z Východu i Západu. Zatímco v Československu se o Laterně magice nepsalo, v zahraničí zažil Pavel Veselý vřelé přijetí a byl považován za velkou hvězdu. Z turné po Jižní Americe napsal tři dopisy, které měly být otištěny v Mladé frontě, ale nevyšly, protože by musely být kompletně přepracovány podle dobových požadavků.

Laterna magika podle Pavla Veselého hodně dlouho neměla na světě konkurenci. Obsahovala jednak nápady technického rázu, překvapení pro diváky, a hlavně měla obsah. Měla českého ducha – „dílem to byla švejkovina, dílem typicky česká moudrost“. Poté co opustila původní principy, ztratila svou jedinečnost a stala se tuctovou. Technika dnes dle slov Pavla Veselého převálcuje to, co se děje na jevišti. Režisérovi Alfrédu Radokovi šlo o to, aby byly všechny složky vyvážené: hudební, obrazová i to, co se dělo na jevišti.

Ukázka rozhovoru s tanečníkem Pavlem Veselým

Co znamenalo angažmá v Laterně magice pro vaši kariéru?
Na otázku, jestli bych znova tancoval, musím odpovědět, že ne, protože jsem zjistil, že to je strašná makačka, dřina a děsná řehole. Člověk v podstatě vedle tancování může dělat moc málo a musí se tomu šíleně pořád věnovat. Rád bych dělal třeba divadlo, rád bych byl činoherec nebo mim. Nechtěl bych tancovat. Ale po zkušenostech, které jsem měl, že mi to dalo to, co bych nikdy nečekal, že jsem měl štěstí a dostal se do Laterny, tak to bych bral znova, to ano. Je to rozporné. Profese je to sice hezká, ale krátkodobá. Existence je taková nejistá. U kluka je to horší než u děvčat. Taky skončí brzo a nic jiného neumí. Pedagogů je hodně, choreografů taky hodně a teď co? Gáže nejsou ani teď takové, aby člověka zajistily na zbytek života. Proto si říkám, že bych do toho znovu nešel. Je to povolání, které je dobré po určitou dobu. Pak už člověk zjišťuje, že udělal chybu.

Ale Laternu magiku vnímáte ve své kariéře jako tvůrčím způsobem obohacující?
Přesně, to bezesporu. Bylo to neskutečné obohacení a já jsem rád, že jsem se tam dostal, protože práce tam byla úplně jiná než normálně v divadle. A to vím, jak to na divadle chodí – taky tréninky, zkoušky, ale pořád jedno a to samé a pořád v podstatě balet, balet, balet. A tady to nebylo jen o baletu, tady bylo všechno. Ale zejména záleželo i na tom, že člověk musel umět i zahrát, mít nějaký výraz a umět to prodat. To se těžko takhle vyjadřuje slovy. Bylo to něco jiného a bylo to nesmírné obohacení. A hlavně – s kolika režiséry a choreografy jsem spolupracoval, to je k nezaplacení.

Mám jednu krásnou příhodu. Hráli jsme v Berlíně, ve velikánském paláci, kde měl Hitler sjezdy. Už tam není, zbourali ho. Hráli jsme dvě představení a vždycky hodinu mezi nimi jsme měli volno. Když jsem odehrál jedno představení, tak jsem se svlékl a vzal si jenom župan a za jevištěm si lehl. Teď všechno zhaslo. I pracák mi kluci zhasli, takže tam byla v podstatě úplná tma. A já najednou slyším, jak tam někdo chodí a tápe. Myslel jsem, že je to někdo z techniky. Tak jsem vstal a šel k vypínači, rozsvítil jsem ten pracák a na jevišti byl vysoký, štíhlý, asi šedesátiletý pán, napůl zamotaný do jedné sufity. Chvíli jsme na sebe koukali, potom jsme se pozdravili a on povídal: „Já jsem viděl představení. To je úžasný. Tam jsou věci, které já vůbec nevím, jak jsou udělané.“ Řekl jsem mu: „Tak se pojďte podívat.“ Za prvním portálem byla klika, válec, na tom lano, takhle to šlo dolů. Vzal jsem to, odjistil a ono to jelo. On koukal a byl úplně u vytržení: „Panebože. Tohle dokážou jenom Češi. To je geniální. To umí jenom Češi. Já myslel, že tam máte nějaký dispečink a že to tam je na knoflíky… Ne, to dělá člověk rukou, rumpál jak u pumpy.“ (smích) Když jsem na něj koukal jako blázen, že se v tom tolik vyzná, tak se představil. Jmenoval se Piscator [pozn. německý avantgardní divadelní režisér Erwin Piscator].

Editovaná ukázka rozhovoru Zuzany Černé s Pavlem Veselým ze 13. července 2016. Originální zvuková nahrávka i její neredigovaný přepis jsou uloženy ve Sbírce zvukových záznamů NFA.