Alois Fišárek

Setkání s filmovým střihačem Aloisem Fišárkem
„Tady jsem byl najednou úplně sám“

Dne 12. ledna 2017 se ve střižně Národního filmového archivu na Žižkově uskutečnilo natáčení videorozhovoru s filmovým střihačem Aloisem Fišárkem.

Několikanásobný držitel Českého lva v kategorii střih po studiích na FAMU pracoval jako střihač Krátkého filmu Praha. Ještě před absolutoriem začal spolupracovat s Českým armádním filmem. Nejvýrazněji se prosadil v oblasti střihu celovečerních hraných filmů. Výčet jeho častých spolupracovníků zahrnuje osobnosti jako Věra Chytilová, Jaroslav Kučera, Jaromil Jireš, Ivan Vojnár či Jan Svěrák, s nímž spolupracoval na všech jeho dosavadních celovečerních snímcích. Střihově se podílel rovněž na řadě televizních projektů. Na FAMU vedl v letech 1993–2002 katedru střihové skladby. V současnosti působí na FAMO v Písku. Je členem ČFTA (České filmové a televizní akademie), FITES (Filmového a televizního svazu) a AFTS (Asociace televizních a filmových střihačů).

V Laterně magice Alois Fišárek spolupracoval na několika inscenacích – zmiňme Černého mnicha (premiéra 1983), Žvanivého slimejše (1984), Odyssea (1987), Minotaura (1989), z poslední doby Legendy magické Prahy (2011), a zejména nejhranější titul Laterny magiky Kouzelný cirkus, jenž je na jejím repertoáru od roku 1977. Alois Fišárek se rozhovořil o zásadní roli scénografa Josefa Svobody, spolupráci s Evaldem Schormem, propojení divadla a filmu i pocitech, jež ho samotného ve střižně přepadaly.

Aloise Fišárka do Laterny magiky přizvali režisér Evald Schorm a producent Jaromír Kallista. Spolupráce se Schormem byla specifická mimo jiné v tom, že nerad nařizoval. Režijní připomínky sděloval svým kolegům velkou oklikou. Ve vzpomínce na scénografa Josefa Svobodu Alois Fišárek zmiňuje, že byl zárukou Laterny magiky a dokonale ovládal svícení. Doma si všechno nacvičil na modelu a následně během několika hodin se svými asistenty geniálně nasvítil scénu, která se předtím zdála být mrtvá.

Během příprav inscenace Černý mnich potřebovali tvůrci zjistit délku jednotlivých scén. Bylo totiž nutné jejich přesné načasování kvůli padajícím předmětům, které by mohly ohrozit zdraví herců. Ti měli nad scénou barevnou signalizaci, která jim ukazovala, zda mají čas, nebo musí zrychlit. Jeden z herců inscenace, Miroslav Macháček, protestoval: „Vždyť vy ničíte divadlo!“ Alois Fišárek mu přisvědčil: „Divadlo nejde dohromady s filmem.“ To se ovšem týkalo práce s filmovým pásem, dnes je podle tvůrce situace díky technickým možnostem odlišná.

V grandiózním Odysseovi se pracovalo se sedmnáctimetrovou projekční plochou a lodí na závěsném laně, na niž se také promítalo. Aby divák nevěnoval pozornost pouze projekci, bylo potřeba mít stále na mysli rozdíl mezi obřími objekty a malými herci, dbát na to, aby herci vystoupili do popředí, a „uklidňovat“ projekční plochu. Herci navíc museli bojovat se špatnou akustikou, která jim znemožňovala mluvit potichu.

Práci pro Laternu magiku přijal Alois Fišárek s radostí, protože byla odlišná – musel se podvolit scénografii, která propojovala všechny prvky inscenace. Vzpomíná na fungování Laterny, jež bylo založené na úzké spolupráci filmařů, kteří netuší nic o divadle, a divadelníků, kteří zase netuší nic o filmu. Z toho vznikala obrovská nedorozumění, která se naštěstí vždy vyřešila. Na rozdíl od Krátkého filmu, v němž pracoval paralelně, byl ve střižně Laterny magiky sám. Pozitivně vnímal tvůrčí volnost, ale ve chvílích, kdy si nevěděl rady a musel se rozhodnout sám, padala na něj úzkost. Naučil se ji překonat a později, když byl ve filmové střižně osamocen, už pro něj nepředstavovala překážku.

Ukázka rozhovoru se střihačem Aloisem Fišárkem

Jak se lišila vaše střihová práce v Laterně magice od práce na střihu filmu?
Kde začít? Samozřejmě je to obrovský rozdíl, protože v Laterně magice je velmi důležitá scénografie. A na scénografii strašně, opravdu strašně záleží a je to takový ten skličující moment, který to všechno dává dohromady – jak herce, tak tanečníky, tak film i zvuky, a tudíž je obrovský rozdíl střihat film, protože ten stříháte tak, jak ho vidíte, kdežto tohle musíte nějakým způsobem sestříhat, třeba i nahrubo, pak jít na scénu, vidět to dohromady s herci, kteří to ještě neumí, čili je to takové strašně hrubé, naplácané. Musíte mít i docela velké zkušenosti, jakým způsobem krátit a kde, jak to propojit s herci.

Jak probíhala spolupráce na střihu s režiséry?
Někteří chodili do střižny, jiní ne. Například Evald Schorm [pozn. během práce na Odysseovi] do střižny nepřišel. Místo něj tam chodil Jaroslav Kučera, což byl vynikající kameraman. Byl to takový mlčenlivý člověk, který toho moc neřekl. U Kouzelného cirkusu chodil do střižny Jirka Srnec [pozn. Jiří Srnec – spoluscenárista a spolurežisér inscenace], seděl tam, diskutovali jsme spolu. Bylo to bezvadný. Nestěžuju si na Evalda, že tam nechodil, s ním to bylo taky bezvadný, ale zase z jiných důvodů. Já jsem byl docela rád, že jsem tam sám a prostě jsem se na tom vyvztekal, zatímco s Jirkou Srncem jsme diskutovali o tom, jakým způsobem bychom to měli vlastně pojmout, jak bychom to měli udělat. On to měl i docela vymyšlené, tím, že dělal černé divadlo, tak vlastně kromě filmu pracoval s tanečníky nebo takovými tanečníky netanečníky a měl s nimi úžasné úspěchy. Ke spolupráci ho přizval Schorm, stejně jako Jana Švankmajera. Švankmajer chodil do střižny a měl to samozřejmě nalajnované a věděl přesně, co chce, takže jste ho musela poslouchat. Tam nebyly o ničem žádné diskuze a myslím si, že nejsou dodnes. On prostě každému řekne, co přesně chce. Je to takový typ režiséra.

Přinesla vám práce v Laterně magice nějaké nové nebo úplně odlišné zkušenosti, které jste do té doby neměl?
Obojí. Třeba potřebujete mít paměť na to, co vidíte, jak se na co koukáte, jakože první záběr je takový, druhý takový a třetí takový. Musíte je od sebe odlišit a zapamatovat si je, i když mají svá čísla. Musíte si zapamatovat, že podruhé je to lepší než poprvé, proto a proto… Kvůli kameře, kvůli hercům a tak dále. Že herci jsou sevřenější, že lépe frázují, že to říkají věrněji, že první verzi jste nevěřila a tak dále. Takže to jste si musela pamatovat, když ne, tak to znamenalo jet všechno znovu. Tuhle paměť jsem si upevnil.

Editovaná ukázka rozhovoru Zuzany Černé s Aloisem Fišárkem ze 30. listopadu 2016. Originální zvuková nahrávka i její neredigovaný přepis jsou uloženy ve Sbírce zvukových záznamů NFA.