Setkání s filmovým střihačem Aloisem Fišárkem

„Tady jsem byl najednou úplně sám“

Dne 12. ledna 2017 se ve střižně Národního filmového archivu na Žižkově uskutečnilo natáčení videorozhovoru s filmovým střihačem Aloisem Fišárkem.

Několikanásobný držitel Českého lva v kategorii střih po studiích na FAMU pracoval jako střihač Krátkého filmu Praha. Ještě před absolutoriem začal spolupracovat s Českým armádním filmem. Nejvýrazněji se prosadil v oblasti střihu celovečerních hraných filmů. Výčet jeho častých spolupracovníků zahrnuje osobnosti jako Věra Chytilová, Jaroslav Kučera, Jaromil Jireš, Ivan Vojnár či Jan Svěrák, s nímž spolupracoval na všech jeho dosavadních celovečerních snímcích. Střihově se podílel rovněž na řadě televizních projektů. Na FAMU vedl v letech 1993–2002 katedru střihové skladby. V současnosti působí na FAMO v Písku. Je členem ČFTA (České filmové a televizní akademie), FITES (Filmového a televizního svazu) a AFTS (Asociace televizních a filmových střihačů).

V Laterně magice Alois Fišárek spolupracoval na několika inscenacích – zmiňme Černého mnicha (premiéra 1983), Žvanivého slimejše (1984), Odyssea (1987), Minotaura (1989), z poslední doby Legendy magické Prahy (2011), a zejména nejhranější titul Laterny magiky Kouzelný cirkus, jenž je na jejím repertoáru od roku 1977. Alois Fišárek se rozhovořil o zásadní roli scénografa Josefa Svobody, spolupráci s Evaldem Schormem, propojení divadla a filmu i pocitech, jež ho samotného ve střižně přepadaly.

Aloise Fišárka do Laterny magiky přizvali režisér Evald Schorm a producent Jaromír Kallista. Spolupráce se Schormem byla specifická mimo jiné v tom, že nerad nařizoval. Režijní připomínky sděloval svým kolegům velkou oklikou. Ve vzpomínce na scénografa Josefa Svobodu Alois Fišárek zmiňuje, že byl zárukou Laterny magiky a dokonale ovládal svícení. Doma si všechno nacvičil na modelu a následně během několika hodin se svými asistenty geniálně nasvítil scénu, která se předtím zdála být mrtvá.

Během příprav inscenace Černý mnich potřebovali tvůrci zjistit délku jednotlivých scén. Bylo totiž nutné jejich přesné načasování kvůli padajícím předmětům, které by mohly ohrozit zdraví herců. Ti měli nad scénou barevnou signalizaci, která jim ukazovala, zda mají čas, nebo musí zrychlit. Jeden z herců inscenace, Miroslav Macháček, protestoval: „Vždyť vy ničíte divadlo!“ Alois Fišárek mu přisvědčil: „Divadlo nejde dohromady s filmem.“ To se ovšem týkalo práce s filmovým pásem, dnes je podle tvůrce situace díky technickým možnostem odlišná.

V grandiózním Odysseovi se pracovalo se sedmnáctimetrovou projekční plochou a lodí na závěsném laně, na niž se také promítalo. Aby divák nevěnoval pozornost pouze projekci, bylo potřeba mít stále na mysli rozdíl mezi obřími objekty a malými herci, dbát na to, aby herci vystoupili do popředí, a „uklidňovat“ projekční plochu. Herci navíc museli bojovat se špatnou akustikou, která jim znemožňovala mluvit potichu.

Práci pro Laternu magiku přijal Alois Fišárek s radostí, protože byla odlišná – musel se podvolit scénografii, která propojovala všechny prvky inscenace. Vzpomíná na fungování Laterny, jež bylo založené na úzké spolupráci filmařů, kteří netuší nic o divadle, a divadelníků, kteří zase netuší nic o filmu. Z toho vznikala obrovská nedorozumění, která se naštěstí vždy vyřešila. Na rozdíl od Krátkého filmu, v němž pracoval paralelně, byl ve střižně Laterny magiky sám. Pozitivně vnímal tvůrčí volnost, ale ve chvílích, kdy si nevěděl rady a musel se rozhodnout sám, padala na něj úzkost. Naučil se ji překonat a později, když byl ve filmové střižně osamocen, už pro něj nepředstavovala překážku.