Rozhovor s filmovou historičkou Marií Barešovou

„Každý rozhovor je výjimečný“

Marie Barešová má v Národním filmovém archivu na starosti činnost Oddělení orální historie a svých zkušeností v této oblasti využívá během spolupráce na výzkumném projektu Laterna magika. Zajímala mě minulost a současnost oddělení, ale také co konkrétně obnáší její práce na projektu.

Mohla bys přiblížit historii Oddělení orální historie NFA?
Oddělení vzniklo v polovině 90. let, kdy paní doktorka Eva Strusková po konzultaci s tehdejším ředitelem archivu Vladimírem Opělou dostala nápad, že se bude věnovat nahrávání rozhovorů s nejrůznějšími osobnostmi, zejména tvůrčími pracovníky československé a české kinematografie. Absolvovala školení a zahraniční cesty, aby se vzdělala v metodě, která u nás byla v té době teprve v počátcích. Potom začala nahrávat první rozhovory. Oddělení vedla dvacet let, než odešla do penze. Po krátké pauze, kdy bylo oddělení zavřené, jsem v srpnu 2013 nastoupila.

Jak ses k orální historii dostala?
K nahrávání prvních rozhovorů jsem se dostala díky diplomové práci, kterou jsem psala na katedře filmové vědy v Brně a v níž jsem se věnovala fanynkám filmových a televizních adaptací Jane Austenové. Abych mohla zmapovat jejich fanouškovství, natočila jsem celkem čtrnáct interview. Metoda rozhovorů mě zaujala, dostala jsem se do kontaktu s Centrem orální historie a pracovníky Ústavu pro soudobé dějiny, kde metoda orální historie byla etablovaná. Právě vedoucí Centra, profesor Miroslav Vaněk, mě přemluvil, abych se do konkurzu na vedoucí Oddělení orální historie přihlásila.

V jakém stavu byla sbírka, když jsi do NFA přišla?
Sbírka obsahovala necelý tisíc zvukových záznamů, které existovaly na asi sedmnácti historických nosičích. Ty jsou stále uložené v depozitáři. Počínaje gramofonovými deskami přes magnetofonové pásky po minidisky. Nejnovější rozhovory byly digitální povahy (digital born), takže byly natáčené ve formátu WAV, ve kterém všechny rozhovory nahrávám také já. Sbírka je částečně evidovaná jednoduchým způsobem v Accessu, což je aplikace Microsoftu. Rozhovory byly a jsou postupně přepisovány. V době, kdy jsme nastoupila, bylo přepsáno přibližně sedmdesát procent záznamů, dnes je to zhruba osmdesát procent. Digitalizace sbírky skončila před rokem a půl. Kromě nejnovějších akvizic starších nosičů je vše digitalizované.

Jakým způsobem držíš krok s děním v oboru?
Když začnu od českých souvislostí, mým nejdůležitějším kontaktem je Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, respektive Česká asociace orální historie. To jsou personálně úzce propojené instituce. Protože jsem na oddělení sama, je pro mě důležitá zpětná vazba a potřebuji sledovat, na čem oni pracují. Jezdím na konference, které pořádají – každý rok probíhá neformální workshop na hradě Sovinec, kterého se účastní menší počet lidí, a každé dva roky se koná velká dvoudenní výroční konference České asociace orální historie, kam jezdí kolem 150 lidí – historici, sociologové a další, kteří pracují metodou orální historie, jež je využívána napříč disciplínami.

Co se týče zahraničního prostředí, účastním se konferencí, které jsou rovněž každé dva roky pořádané Mezinárodní asociací orální historie pokaždé na jiném místě. Za dobu svého působení v NFA jsem byla v roce 2014 v Barceloně a v roce 2016 v indickém Bangalore. Příští rok se konference koná ve finském Jyväskylë. Jsou to velké pětidenní konference, kde paralelně probíhá několik panelů a účastník se může zaměřit na nejrůznější témata. Já se soustředím spíše na panely, jež jsou metodologicky orientované nebo se zabývají mapováním umělecké komunity. Je to vždy něco, co může být inspirativní pro moje zaměření na filmovou kulturu.

Co se týče srovnání se zahraničím, jak jsme na tom?
Nejde to zobecnit ve světovém měřítku, protože konference se účastní lidé z celého světa a zároveň existují rozdíly v tradici. U nás orální historie začala být jako metoda využívána až po roce 1989 a bývalé evropské socialistické státy jsou na tom stejně. Kdežto v angloamerickém prostředí má tato metoda tradici několika desetiletí, takže mají dávno vyřešené otázky uchovávání a digitalizace, což pro nás může být inspirativní. Ale pak jsou jihoamerické země nebo jeden z pionýrů poslední doby, Kazachstán, kde se o těchto otázkách začalo intenzivně uvažovat, stejně jako v Číně, teprve před několika lety. Tam naopak mohou být odborníci z České republiky garanty. Co se týče rozsahu sbírky NFA, v českém prostředí patří ke třem největším. Navíc jsme jediná rozsáhlá sbírka zaměřená pouze na jediný obor. Je to dané tím, že archiv byl pionýrský a začali jsme zaznamenávat rozhovory, jak jsem již zmínila, v polovině 90. let.

Jakým způsobem vybíráš pamětníky, s nimiž natáčíš rozhovory?
Paní doktorka Strusková se zaměřovala hlavně na natáčení rozhovorů s tvůrčími pracovníky – zejména režiséry, scenáristy, kameramany, dramaturgy či zvukaři. Chtěla jsem takto definovanou skupinu rozšířit, takže se snažím víc hledat kontakty na lidi, kteří pracovali v kinoprovozu nebo v institucích, jako byla Ústřední půjčovna filmu, aby se rozšířil záběr také mimo okruh těch, kdo vyráběli dlouhometrážní filmy. V letošním roce jsem dokončila projekt věnovaný absolventům FAMU, pro něž bylo společné, že se příliš k filmové výrobě nedostali. Rozhovory jsem natáčela s absolventy oborů režie, scenáristika a dramaturgie, kteří absolvovali FAMU v letech 1968–1973. Kvůli politickým změnám odstartovaným srpnovou okupací byli tito mladí lidé znevýhodněni při svém profesním startu a především v 70. letech byli téměř výhradně od filmové tvorby odstřiženi. Jednotlivé osudy se různí, ale všichni svým způsobem na nastupující normalizaci doplatili.

Aktuálně se zorientovávám v tématu věnovaném zaměstnancům kin, zejména promítačům. Chtěla bych natočit rozhovory s promítači napříč Českou republikou. Je to profese, která ve své klasické podobě přestane existovat, protože v českých kinech jsou v široké distribuci promítány filmy z digitálních formátů. Chtěla bych tedy zachytit vzpomínky lidí spojených s touto specifickou profesí, která také nepatří do kategorie tvůrčích. Tyto muže a ženy spojuje láska k technice a okouzlení filmovými pásy.

Jak probíhají přepisy rozhovorů?
Rozhovory nepřepisuji já. Zadávám je externě různým spolupracovníkům. Jsou vypracována pravidla přepisu, v němž má být zachycena co nejvěrněji podoba řeči konkrétního narátora či narátorky. Jde o to, aby byly zachovány větné vazby, nářečí, případný slang nebo jiná specifika mluvy. Takže se rozhovor nepřepisuje do uhlazené nebo spisovné podoby. To pro někoho může být šokující. Protože takovou řeč poslouchat je něco úplně jiného, než si ji přepsanou číst. Potom existují další značky, jež zachytí například mimoslovní projevy nebo pauzy, aby se v textu co nejlépe odrazilo to, co poskytla zvuková stopa.

V čem spočívá tvá spolupráce na výzkumném projektu Laterna magika?
V rámci projektu metodicky zaštiťuji nahrávání rozhovorů s pamětníky, kteří vzpomínají na své působení v rámci Laterny magiky. Společně s dalšími tazateli jsme se domluvili na konkrétních otázkách, které budou pokládat. Celkově jsme probrali metodu orální historie se specifickým zaměřením na Laternu magiku, protože já většinou natáčím životopisné rozhovory, ale v případě Laterny magiky jde spíše o tematická interview, která jsou většinou realizována v rámci jednoho setkání.

Nahrané rozhovory jsou posílány k přepisu. Já pak shromažďuji všechna metadata a zapisuji je do databáze: kdo natočil rozhovor, s kým vznikl, kdy, kde, jak je rozsáhlý… Laterna magika získala svou podsbírku, podle níž je v databázi evidována. Zároveň máme sdílenou tabulku, aby byla k dispozici všem badatelům v rámci Laterny magiky. Protože moje databáze je pouze interní, není veřejně dostupná online.

Tuto tabulku metadat jsme dávali dohromady společně se Zuzanou Černou, která vyhledává potencionální narátory a narátorky, a zároveň s Bohušem Získalem, jenž má na starosti technické a technologické zázemí výzkumného projektu Laterna magika, evidenci všech materiálů, jejich vzájemné sdílení a propojování. Sestavili jsme požadavky na formuláře, které je potřeba vyplňovat, a Bohuš Získal navrhl rozhraní, do něhož se vyplňuje.

Co dalšího obnáší tvá práce na projektu?
Ti, kdo nahrávají rozhovory, se na mě obrací s konkrétními praktickými dotazy, které zažívají během jednotlivých interview. Každý narátor nebo narátorka má specifické dotazy, co se týče využití rozhovoru, archivace, evidence, dalšího zpřístupnění nebo obecně charakteristiky projektu. Zároveň narátory zajímá, jaká je s nimi uzavřena smlouva nebo jestli dostanou k dispozici nahrávku. Je to v podstatě každotýdenní záležitost, protože rozhovory se v současnosti natáčejí ve vysokém tempu. Do konce října jich bude zaznamenáno několik desítek. Celkově by mělo být pořízeno okolo šesti desítek rozhovorů. Každoročně budou přibývat tři videorozhovory.

Zároveň všechny rozhovory postupně poslouchám. Někdy tazatelé potřebují reakci na průběh sezení, jiné záznamy procházím, abych si sama zlepšila své znalosti o Laterně magice. Všechna interview jsou výjimečná na několika rovinách. Každý člověk je jedinečný, stejně tak jeho hlas nebo způsob vyprávění a samozřejmě jeho životní příběh, který je v tomto případě více nebo méně spojený s věhlasným divadlem.

Rozhovor vedla v červnu 2017 Veronika Zýková.