Rozhovor s vedoucím uměleckého souboru Laterny magiky Pavlem Knollem

„Pojďme poslouchat jeden druhého“

S Pavlem Knollem, jehož profesní kariéra je dlouhodobě spjata s Laternou magikou (v roce 1985 přišel do jejího tanečního souboru jako sólista, od roku 2010 je vedoucím uměleckého souboru), jsme se sešli v Café NONA na Nové scéně Národního divadla. Zajímalo mě nejen propojení aktivit současné Laterny magiky s výzkumným projektem, ale rovněž pohled na minulost tohoto multimediálního divadla a pochopitelně jsme se dotkli také aktuálních plánů.

Jakým způsobem v současnosti spolupracujete na výzkumném projektu Laterna magika?
Zatím se zaměřujeme na snímání pohybu tanečníků. Nasnímáme člověka, oblečeme ho v počítači a strčíme do fiktivní scénografie, kde se pustí naskenovaný film. Výsledkem je, že vidíte figurky tančící v původní scéně. Máme za sebou čtyři čísla: Krkolomnou jízdu, náš nejstarší kousek na repertoáru Pas de six z představení Hádanky, Odyssea a Minotaura. Nyní probíhá kontrola záběrů, výběr těch nejlepších. Čistíme čísla, která jsme na podzim udělali. Protože natáčení neprobíhá v originálních prostorách, ale v daleko menších, je potřeba figurky o několik centimetrů posunout, aby se někde nekřížily nebo nesrážely. V Pas de six nám tři tanečníci dělali jednu a potom druhou stranu, což jsme nedokázali úplně uhlídat. Když se kříží a přebíhají, tak nám v současné době běhají skrz sebe.

Jak funguje proces výběru tanečních sekvencí, které budou natočeny?
Vždy to probíhá tak, že Roman Berka s kolegy si vytipují scény z představení, jež je zajímají. Pošlou mi je a zkonzultují se mnou, co je možné a co není. Pokud děláme čísla, která jsou na repertoáru, tak to není složité. Nazkoušíme je a přineseme, upravíme prostor. Ale pokud děláme čísla, která nejsou minimálně patnáct nebo dvacet let na repertoáru, musíme vyhledat stará videa a nazkoušet je s tanečníky, což jsou pochopitelně jiní lidé, než kteří to tančili před lety. Tanečník potřebuje obraz, protože choreografie není postavená na hudbu, ale my točíme ve studiu, kde máme k dispozici jen malé plátno a televizi. Hledali jsme tedy scény, kde je pohyb vázán na hudbu, aby se to novému interpretovi dělalo dobře a bylo to co nejpřesnější.

Vy jste do Laterny přišel na Odyssea, když se rozšiřoval pánský soubor. Máte jej tedy pořád v určité paměti?
Myslel jsem si to, ale není tomu až tak. Shodou okolností Odysseus a Minotaurus jsou z kategorie těch inscenací, které se vždycky předělávaly. Udělala se verze A, po několika letech se zjistilo, že se verze A nelíbí, tak se řeklo „pojďme to udělat jinak“ a udělali jsme verzi B. Osobně tíhnu k tomu dělat původní verzi. Záznam původní verze Odyssea z roku 1987, která se hrála v Paláci kultury, máme ve velmi špatné kvalitě, a to můžeme být ještě rádi, že jsme jej vůbec našli. V případě Minotaura je pro nás záznam původní verze nedohledatelný, takže první verzi nejsme schopni zrekonstruovat. Vybral jsem tedy scénu, o které jsem věděl, že se nezměnila.

Jaký je váš pohled na minulost Laterny magiky, myslím dobu, kterou jste nezažil jako člen souboru?
Ne že by mě nezajímalo, jak soubor trávil půl roku v cizině, to muselo být úplně skvělé. Ale z hlediska vedení a přípravy programu je pro mě zajímavé, jak inscenace Laterny magiky vznikaly v době, kdy ještě neměli počítače, které by jim umožnily simulaci, měli jen papíry s poznámkami a pracovali s filmovým materiálem. My si dnes můžeme hned pustit video a zasahovat do toho ještě třicet minut před premiérou. Chtěl bych poznat, jak se scházeli, jak se všechno lepilo dohromady, jak to fungovalo mezi Evaldem Schormem, Josefem Svobodou, dramaturgyní Milenou Honzíkovou a dalšími tvůrci. Když jsem sem přišel v roce 1985, tak už se žádné takové inscenace, ve kterých by byla obrovská interakce mezi filmem a jevištěm, netvořily. Casanova, to byl zvlášť film, zvlášť jevištní akce, Past byly jen obrazy. Nebylo to tak nadupané jako Kouzelný cirkus nebo i inscenace, o nichž se mluví jako o těch ne úplně povedených: Jednoho dne v Praze, Sněhové královny… Tam ten princip komunikace byl. Mrzí mě, že tohle už asi nikdo nerozklíčuje, protože většina z těch tvůrců už nežije.

Jakým způsobem Laterna magika fungovala v době, kdy jste zde působil jako tanečník?
Jako interpret jsem do tvůrčí kuchyně neviděl. Byl jsem na to moc mladý a tehdy mě to ani moc nezajímalo. Zajímal mě proces tvorby s hotovými věcmi, které někdo jiný připravil. Bylo skvělé, že příprava trvala tak dlouho a lidé na ni měli čas. Odysseus se dělal od roku 1985 do roku 1987, takže se dva roky připravoval film a zkoušelo se v bývalém kině Metro. Pustili jsme si natočený film a jen proto, že se panu profesoru Svobodovi nelíbila například špatná perspektiva v nasvícení, tak se celý film zahodil a půl roku se připravovala druhá verze. Dnes už je to nepředstavitelné.

Když přišel Jean-Pierre Aviotte [pozn. tanečník a choreograf, od roku 1996 umělecký šéf Laterny magiky], nabralo to jiné obrátky a leckdo ze „staré“ Laterny změnu neskousnul. Aviotte šel hodně do taneční techniky, což nám bylo příjemné, protože jsme se díky tomu dostali k práci. Jelikož v Laterně bylo dost tanečníků, kterým bylo přes 40 let, došlo k velké obměně souboru a repertoáru. Najednou to bylo taneční a všichni makali. Byla to obrovská škola pro všechny, kdo tuhle éru zažili. Aniž bych hodnotil výsledky, které z toho vzešly, musím říct, že tohle období pro mě vůbec nebylo špatné a moc mě naučilo.

Jak vnímáte Laternu magiku coby její umělecký šéf?
To je zase úplně jiný pohled. Zpětně se omlouvám všem, kteří tvořili, a my jsme vůbec nechápali, proč něco musíme opakovat po desáté a po dvacáté, když je to zbytečné a jde jen o detail. Teď by mě naopak moc bavilo hrát si s detaily a pracovat na inscenaci klidně rok. Vytipovávat interprety a hledat nové tvůrce je hezké, ale jsou to zároveň hrozné nervy a velká zodpovědnost, protože jsme neustále pod hledáčkem.

Co v současnosti chystáte a kam podle vás Laterna magika směřuje?
V letošním roce slavíme výročí 60 let. Na jaře bylo první představení na EXPO a na podzim proběhlo otevření pražské scény, takže máme oslavy rozložené do celé sezóny. Podařilo se nám udělat mini festival, který proběhne od 28. do 30. dubna 2018. Chceme uvést rekonstrukci Otevírání studánek v konfrontaci s naší poslední premiérou CUBE a jubilejní čtyřicetiletý Kouzelný cirkus. Proběhne řada doprovodných akci: vydáváme publikaci o zlaté éře Laterny magiky, knihu fotografií, kterou nafotil Martin Bek. Vizuální umělec František Pecháček s režisérkou Viktorií Čermákovou speciálně pro tento prostor připravují videoinstalaci a na piazzettě chystá Jakub Nepraš výtvarnou instalaci. Tohle všechno by mělo fungovat celý rok a završit bychom to měli novou premiérou před Vánoci. Bude to inscenace inspirovaná Zahradou Jiřího Trnky, s jeho postavami Kocoura a Trpaslíka, ale s odlišným vizuálem. Chtěli bychom ji koncipovat jako pohled dospělých lidí, kteří se přes knihu pana Trnky dostanou do svých nebo i jiných zahrad.

Rádi bychom do minifestivalu zapojili prezentaci toho, co jsme doteď udělali v rámci výzkumného projektu, ať už v podobě fotek nebo videí. Zároveň 29. dubna proběhne diskuze v rámci platformy ND+, kdy do kavárny může kdokoli přijít diskutovat. Pozvali jsme několik hostů, včetně režisérů, kteří tu s námi spolupracovali, a také vedoucí výzkumného projektu Laterna magika Andreu Průchovou, aby společně diskutovali o smyslu divadla.

Co pro vás výzkumný projekt znamená?
V roce 2012, kdy jsme restartovali naši inscenaci Cocktail 01 – The Best of, jsem byl poprvé v archivu. To bylo pár let poté, co se vyklízely všechny filmové pásy z Liliové 9 a přemisťovaly se na Hradištko. Hledali jsme v obrovských pikslách kousek představení Hra o kouzelné flétně. Bylo v úplně zrezlém stavu a na rez se lepil magnetický pás. Všechno jsme našli, identifikovali, ale zjistili jsme, že už neexistuje zařízení, které tyto pásy přehraje, protože zařízení, která by to zvládla, už byla zlikvidována. Nebylo vůbec jednoduché dát dohromady zvuk s obrazem.

Přijde mi úplně skvělé, že se zachrání filmy, na kterých pracovaly velké režisérské osobnosti, že se zachrání pohybové podklady a nebudeme tu za sto let plakat jen nad fotkami. Je pro mě důležité, že dojde ke zkompletování materiálů, protože je mezi nimi spousta pokladů. Navíc tento projekt pomůže otevřít diskuzi, například o tom, v jaké formě se má Laterna magika podporovat. Třeba to otevře oči lidem, kteří nad Laternou lámou hůl. Říká se, že vznikla jako komerce, tak by se měla sama uživit. Pojďme se o tom bavit a poslouchat jeden druhého. Teď mají navrch ti, kteří tvrdí, že nemá existovat. Souhlasím s názorem bývalého ředitele Nové scény Štěpána Kubišty, který říkal, že když Laternu zavřou tady, tak se objeví někde jinde. Protože ta myšlenka divadla, toho média, je tak obrovská, že prostě nemůže zmizet ze světa.

Rozhovor vedla v lednu 2018 Veronika Zýková.